Český žurnál

Tento dokument mnohem více otázek vyvolává, než na které odpovídá. Nesnaží se stranit nikomu, ale zcela korektní opět není. Líbí se mi, že se pánové nepozastavují nad tím, když mladý koktavý Rom s desetičlennou slovní zásobou použije slovní spojení „ironicky díval". Stejně tak si bez mrknutí oka nechají Tanvaldským střelcem popovídat několik zapeklitých příběhů, třebas ten o tom, že v zimě nejsou slyšet na deset metrů slyšet kroky tří lidí. (06.07.2014)

Podprůměrný dokument o nadprůměrném odsouzeném by možná mohl mít větší grády, kdyby se jeho autoři nebáli jít alespoň trošičku pod povrch a neklouzali po něm. (26.07.2014)

Zcela průměrný dokument o podprůměrných lidech, kteří dávno ztratili ambici být lidmi slušnými. Bulvár svoji existenci obhajuje tím, že ho lidé chtějí. Že právě ti, kdož skládají slova pro bulvár (a mnoho jich skládat nemohou, neb jejich vyjadřovací schopnosti výrazně inklinují k vyjadřovacím schopnostem kozy sánské bezrohé) do bezduchých článků, srazili českou žurnalistiku přehluboko do žumpy, si nechtějí připustit. A vychovává-li žumpa, je jasné, co bude produktem její výchovy. Klusák téma pouze ohmatal, ale netroufnul si jej ani obnažit, natož pitvat. (01.05.2014)

Zřejmě více obdivuji Kratochvílovu odvahu jít bourat předsudky, než samotné zpracování, protože mne až tak nezajímaly sentence z jeho vlastního života. Jardovy názory jsou mimořádně zajímavé a já jsem se přistihla při tom, že mi pomohly zbourat (snad) můj vlastní předsudek. Obdivuji, co říká Rom, mručím nad tím, že je vzdělaný a moudrý. A až po čase si uvědomuji, že tohle je předsudek velikosti New Yorku, počítat s tím, že žádný Rom nebude moudrý a vzdělaný. (13.07.2014)

Samostatná práce není zdaleka tak zajímavá jako jsou společně točené dokumenty. Pokus o hledání názoru Chorvatů na nás by potřeboval prostříhat. A bylo by príma, kdyby ve střižně vypadlo to EGO, které v kraťasích dřepělo u stolu a pravilo, že je delegát slovenské cestovky. Ovšem vietnamskou rodinku bych ponechala, ta byla zábavná snad ve všech scénách. (12.07.2014)

Miluju Babišovy projevy, jeho motýle i ty co měli přijít a nepřišli. Nyní jsem okouzlena Babišem tanečníkem. Dokázat udělat během celé písničky Beatles jen dva pohyby, to už vyžaduje notnou dávku sebezapření. Babišův tanec je blíže pohybům paraplegika, než Baryšnikova, ale jeho okolí stejně radostně hýká blahem a dává svému kultu znát, že tančí božsky. O slovenském Caponem zabydlivším se v české politice se mnoho nového nedozvíme, ale naprosto dokonale se můžeme přesvědčit o jeho totální sebestřednosti. (13.09.2022)

Obdivuju odvahu paní režisérky jít na trh doslova s vlastní kůžî. Jenže tato odvaha nakonec podrazila nohy celému filmu, který by mohl uspět možná jako studentské cvičení na téma, kterak jsem se dostala do problémů a zase ven. Paní režisérka sice lehce naznačuje, že není jediná, kdo má exekuci, ale valnou většinu filmu se věnuje předvádění smutných pohledů čísło 1 - 4 v závislosti na přítomnosti dětí. Informační hodnota dokumentu je téměř mizivá, jedinými skutečně zajímavými aspekty jsou zkušenosti ze zahraničí. (09.08.2019)

Forma za obsahem zaostává o mnoho světelných let, neboť režie je naprosto zbabraná. Záběry na rodinný život Uhlových by mi stačily jednou, mnohem více bych ocenila něco více z dané práce, rozhovor s kolegou, s nadřízeným. Ke všemu negativnímu přispívá i fakt, že dokument sice krátkodobě vyvolal diskuzi, ale žádnou změnu nepřinesl, lidé nadále pracují v ponižujících podmínkách za mizerný plat a dále mají smutné a unavené oči. Nic se nezměnilo. (09.11.2021)