Gadjo
Obsahy(1)
Dokumentární film Gadžo je jakousi „life-movie", jejímž obsahem je pokus mladého filmaře začlenit se do komunity tzv. nepřizpůsobivých občanů. Na půl roku se odstěhoval do Předlic u Ústí nad Labem, tedy do cikánského ghetta, které má tu nejhorší pověst. S kamerou namířenou na sebe se slušný Čech mezi „kopiemi Čechů" stává hlavní postavou svého filmu. Snaží se hledat odpovědi na nejrůznější otázky, které provázejí soužití dvou etnik – „bílého" a „černého". Mezi Romy nachází nakonec řadu přátel a odpovědi na vyslovené i nevyslovené otázky hledají společně. (Česká televize)
(více)Recenze (68)
Skvělé. Směrem k Tomáši Kratochvílovi smekám uznale klobouk. Od začátku dokumentu jde o (přiznané a proklamované!) zážitky jednoho člověka, odehrávající se převážně v rámci malé komunity, po dobu půl roku. Jde o mikropříběh, ze součtu kterých je ta naše objektivně neuchopitelná realita tak nějak poskládaná, a který zdaleka nemá ambice ji popsat celou. Tomáš se otevírá divákovi názory i životní etapou, ve které se nachází, a to s obdivuhodnou lehkostí onoho každodenního žití, až překvapivě vzdálenou do absurdna vytočeným dojmům světa mediálního kýče a konspiračního narativu. Nechává k sobě (a k nám) jen a pouze promlouvat několik málo lidí. Přemítá, diskutuje a tuto žitou každodennost - směrovanou přiznaným námětem díla - předává dál. Odborných antropologických prací, založených na dlouhodobém terénním výzkumu, které jdou mnohokrát více do hloubky, bylo napsáno spousta. Jenže ty nikdo nečte, maximálně z nich nějaký pseudospasitel napřesdržku drze vytrhne a šeredně překroutí jakousi citaci. Tato popularizační rovina sociální a kulturní antropologie má velkou sílu a výpovědní hodnotu, snad i proto, že si může dovolit být více na osobních emocích postavená. Snad ten banální příběh několika rodin dokáže naprasknout onu debilní nerealitu hloupě paušalizujících obecných pravd, internetových hovadin, davové hysterie a nebezpečného přijímání myšlenky kolektivní viny a vzdálí diváka od černobílého světa zjednodušování a fanatismu. Gadžo není manipulativní. Je názorový, subjektivní, laskavý a uvěřitelný. Děkuju za to. ()
Osobní deník se vší zaujatostí, co k tomu patří. Kratochvíl vzal vážně nejčastější argument z diskusí slušných Čechů a půl roku ho žil. Takže zatímco Slušný Čech křičí, že "naše děti bijou cigáni", i když jeho vlastní děti prokazatelně nikdo nebije, Tomáš Kratochvíl může říct, že zkusil, co obnáší soužití, zaznamenal ho a došel k závěrům, které dokument předkládá. Nikde netvrdí, že romská komunita je plná Jardů a Margit, všechno, co říká je: co když v každém ghettu několik Jardů a Margit žije? Možná to pak řeší záhadu, kterou zmiňuje pan farář - proč je jeden dům opravený a druhý bouračka. Nic se nedá aplikovat absolutně, sympatie, ani antipatie. Gadžo je z mého pohledu úspěšným pokusem bourat stereotyp jeho prožitím. Ano, je to logicky velmi selektivní, ale sympatické je, že autor chce dopřát hlasu všem stranám, které potkává. Že jako největší dement opět vychází Slušný Čech, kterému bijou "naše děti" (nebo mu to aspoň říkal někdo, kdo slyšel někoho, komu ty děti cigáni bili), není určitě výsledek autorovy manipulace. Chtělo by to víc podobných pohledů, aby i gadžo z Prahy pochopil, co to je ghetto a jací lidé tam vlastně končí. Zatím dík ČŽ za tyhle vlaštovky. P.S. K té slušné pracující rodině... zdá se mi, že dokument celkem jasně naznačuje, že Jarda za sebou nijak slušnou minulost nemá a určitě nejde o filantropa pracujícího pro blaho romské komunity... Autor tedy nenatáčí modelového dobráka, ale prostě člověka schopného udržet disciplínu ve vlastním domě. ()
Sláva banalitě! Nečekal jsem to, ale stejně jsem uvíznul v síti mých vlastních stereotypů, a od dokumentu jsem čekal sérii vyhrocených a výživných scén maloměšťáckého rasismu. Ale ten film je v podstatě o ničem, nemá konflikt a většina situací je v jádru zcela banální. Tomáš Kratochvíl vše nechává na bedrech jeho vlastního svědectví, nesnaží se do morku kostí s ostatními polemizovat a tak jak on sám plyne ghettem, plyne i téma samotného film. A je vlastně smutný, že o Romech se bavíme jen ve vyhroceném kontextu, ať už anticikánských demonstrací, extrémní chudoby či kriminality, zatímco ta všední banalita romského života je nám skryta. "A třeba na tom Cejlu je víc takových Jardů?!" A tak myslím, že ten rozvod nakonec k něčemu byl. ()
Nějak tak to vyšumí. Neříká to mnoho, jen to ukáže na pár zjevných věcí. Je milé, že to není bulvár na úrovni Klusáka, ale proč to vlastně vidět? Nevím. ()
Silně neobjektivní dokument, který sice ukazuje normální romskou rodinu, ale ocenil bych více, kdyby se přistěhoval k rodině, která bere sociální dávky, aby to reflektovalo alespoň z části realitu, vedle které jsem roky bydlel. ()
Lidé, co mají rádi jazz jsou mi sympatičtí. Jaroušek s paňmámou a skorosynkem vypadali opravdu pohodově a přátelsky. Jednoduší, ale srdeční. Líblo se mi, jak vzali Tomáše do rodiny. Ale podobné přijetí zažila i moje kamarádka, která bydlí kousek od Cejlu - jako sousedé jsou skvělí. Možná trošku hlučnější, ale družní. Dokument - tedy Tomáša zkušenost a její zpracování je zajímavým přínosem. Netvrdím, že bych ho chtěla následovat ... ()
V podstatě skvělý dokument o tom, že svět není jen černá a bílá, ale že je také něco mezi tím. Tomáš Kratochvíl je sympaťák a díky malé kameře a amatérskému pojetí natáčení získává dokument na poutavosti. Chvílemi má tento počin možná tendence sklouzávat k nějaké agitce, ale celkově na mě Gadžo působil spíš vyrovnaně a nezaujatě. Rodina, v níž trávil půlrok, byla značně příjemná a sympatická. ()
Před kamerou se snaží každý chovat slušně. Chtěl bych vidět, jak by to dopadlo, kdyby se dokument nenatáčel na kameru. Přesto měl režisér štěstí, že narazil zrovna na ty "lepší". Otázka soužití se nedá narvat do padesáti minut, objektivita je proto minimální, bylo by to povídání rozdělené na mnoho epizod. ()
Dokument z rodu záslužných, v němž jde o víc než o předvádění se autorů, co všechno vědí. ()
Zřejmě více obdivuji Kratochvílovu odvahu jít bourat předsudky, než samotné zpracování, protože mne až tak nezajímaly sentence z jeho vlastního života. Jardovy názory jsou mimořádně zajímavé a já jsem se přistihla při tom, že mi pomohly zbourat (snad) můj vlastní předsudek. Obdivuji, co říká Rom, mručím nad tím, že je vzdělaný a moudrý. A až po čase si uvědomuji, že tohle je předsudek velikosti New Yorku, počítat s tím, že žádný Rom nebude moudrý a vzdělaný. ()
Tak jak pěkný příběh, lahodný nám filmař podal...Začalo to pro mě přesvědčivě. Chtěl jsem být filmařem, mít pěknou ženu, točit filmy. A to se mi splnilo. Jenomže...žena chtěla hypotéku, já se jí obával, tak jsem o ni přišel...A uživit se filmem, jak jsem zjistil, taky není snadné...A pak se poradí s rodiči, dědečkem a babičkou, a zajede do problémové oblasti, kde by si rád pronajal bydlení. Je mírně odrazován, a dohodnou se na pokoji, který je v dezolátním stavu, ale Rom mu vysvětlí, že brzy nebude, že nakoupí chemii a barvy, a bude vše okey. Zaplatí i s kaucí něco přes sedm tisíc, ale jelikož následující měsíc neplatí řada lidí (pestré důvody), tak mu Romka sníží nájem o vratnou kauci...Hláška filmu - jelikož mám auto, a kameru, stávám se nejbohatším člověkem v baráku...Maník představí tyhle Romy svým rodičům, i dědečkovi a babičce, a pak se jich zeptá, zda by už šli v Brně třeba bez obav po ulici Cejl - a oni odpoví, že jedině s tímhle Romem, ale že fakt měli předsudky asi přehnané. Výsledek celého dokumentu - parádní agitka jak Romové a Gadzové (což prý neznamená běloch, ale jiný než Róm), tak si mohou kápnout do noty...Porovnej s Výměnou manželek, a podobnými pořady, a co člověka zarazí, tak je docela plochý děj, ve kterém schází víc konfliktů, které museli mezi sebou za půl roku společného soužití zažít. ...Ale pobavil jsem se, sedlo mi to. ()
Jo, tohle je třeba výbornej díl. Tentokrát není prostor stěžovat si u Žurnálu na "super téma, ale nikterak hlubokej ponor". Chápu, že je to idealisticky zjednodušené, ale taková to holt byla zkušenost. A to zkušenost přímá. Zatímco všichni ostatní remcají o negativních zkušenostech nepřímých. Jasně, že svět je plnej barevnějších charakterů, ale Tomáš prostě na některé barvy narazil a představil je i právě proto, abychom na to my příště nekoukali jako na problém o dvou vrstvách, dvou barev a dvou stran. Baví mě ta angažovanost ČŽ a baví mě ty následné debaty - > cíl splněn. ()
Určitě se vyrojí plno komentů o tom, že tam koexistoval jen se "slušnejma cikánama", jenže třeba je pointa právě v tom. Tomáš tam nejel s předsudky a nenávistí a podle toho se vše odehrávalo. Podle toho se vůbec vše v životě odehrává. Když budeme chtít vidět Romy jako zvěř, budou zvěří, je to jen na nás. Jako dokument to ale snese větší množství kritiky. Vypadá to, že tam byl pár dnů, ne půl roku. Chybí větší zachycení prostředí, noční život, sondy do ostatních rodin. ()
Do pohody-já těm klukům ušátým cigošským fandím a dokud nemají v mozku vyčichané díry od lepidla, tak mi nějáký ten temperament a neschopnost dodržovat některá (pro nás samozřejmá) pravidla, vlastně ani nevadí. Kratochvíl je sympaťák s otevřeným srdcem, který se nebojí.. Na druhou stranu se do celé té idylky vkrádá myšlenka, jestli ta kamera s předem daným záměrem hned na startu neprorazila některé ledy na které by jinak normálně (jako nefilmař) narazil. Ale každopádně velká pochvala a inspirace. ()
Dokument přeci neznamená totéž co sociologický výzkum, pro jehož relevantnost je nutné mít reprezentativní vzorek. Autor navíc přináší pohledy obou znesvářených stran. Ano, možná měl štěstí na romskou rodinu. Možná měl štěstí na to, že romští narušitelé našich "bílých" dokonalých životů byli v době natáčení zrovna úplně v klidu a nespokojení "bílí" vypadali jako váš neurotický soused, který ví i o tom, kolikrát denně/potažmo v noci chodíte na záchod. Možná měl štěstí a natočil zrovna takové "vlastence", kteří působili nadmíru tupě a zaslepeně. Možná není všechno tak jednoduché, jak se v dokumentu tváří, to však neznamená, že by podobné autorské snímky nebyly potřeba. P.S. A komu se to stále nelíbí, stačí se obrátit k filmografii pana Magnuska, který svůj světonázor prezentoval hned ve třech "nadmíru kvalitních" celovečerních filmech. ()
Už víme, co znamená cigánit. Pěkný nápad, ale neobratně realizovaný, což je vidět na každém záběru. Jednu hvězdičku za snahu, byla-li jaká. 31letý Tomáš Kratochvíl je docela hezký kluk...to je jediné, co si z filmu odnáším. ()
Ušľachtilý zámer a veľké dobrodružstvo splnené, a tomu pravému a obdivuhodnému dokumentaristickému prístupu bolo takisto učinené zadosť, ale z dramaturgického hľadiska tu vidím značné nedostatky. Časozberné vplietanie udalostí vlastného života do témy dokumentu budí negatívny dojem, že Tomáš po téme nešiel z filmárskeho záujmu, ale proste iba preto, že potreboval utiecť zo svojho rozbúraného života, a sem sa práve naskytla príležitosť... No a druhá vec, ktorou doslova podáva zbraň do ruky všetkým odporcom ( ako je už aj vidieť medzi prvými komentármi ) je práve ten zúžený pohľad. Z polročného pobytu ( a ja viem, že tam toľko naozaj pobudol ) totiž vidno vo filme zúfalo málo a obmedzenie pohľadu na jedinú slušnú rodinu je veľmi zásadná chyba. Proti tomu veľkým kladom je nestranné otvorenie sa všetkým stranám a pohľadom, ako aj konfrontácia a zmena pohľadu u tých, na ktorých má každý človek najväčší vplyv - svojich blízkych - pretože meniť svet sa dá najlepšie globálnym myslením a lokálnym konaním. Tomáš ukázal činy a ich výsledky, ale bohužiaľ nie širšie spektrum a kontext. Že nešiel do hĺbky a neukázal z geta a jeho obyvateľov viac, naozaj nepôsobí príliš objektívne a dôveryhodne. ()
Sympatický pokus o řešení gadžovské otázky, který svou stylizovaností stojí na půli cesty mezi aktivismem, zpravodajstvím a terénním výzkumem. Selfie, které sice zásadní skutečnosti ani stereotypy neprosvítí, ale jehož tvůrce si vzal na cestu do ghetta do předpažené pravice kameru místo zápalné lahve, což v Čechách stále není preferovaná volba. ()
Neskutečně jednostranný pseudodokument, který má zřejmě poukazovat na to, že všichni Romové nejsou stejní. To ale 80% Čechů ví, že se mezi nimi najde pár slušných rodin, o tom není třeba nikoho přesvědčovat. Bohužel většina Romů se nechová tak, jak by se měl chovat člověk, který se dobrovolně nastěhoval do státu s odlišnou kulturou a jakýmsi právním řádem, jímž by se měl řídit. A o tom jaksi Tomáš Kratochvíl pozapomněl informovat... ()
Narýchlo splácaným konceptom, z ktorého musí byť už-už dokument, mapujúci niektorú z aktuálnych, často rozporne vnímaných otázok súčasnosti, sa vyznačuje celý cyklus Český žurnál. Vznik takýchto náhľadov je cenný, napriek chybám z uponáhľanosti a niekedy plynúcim aj z vopred daného myšlienkového rámca autora, ktorý meniť nechce, chce len nakrútený materiál prispôsobiť tomuto názoru. Zdokumentovaním vopred danej idey sa totiž vytráca premýšľanie a nachádzanie iných riešení. Tieto schémy sú väčšinou poplatné žurnalisticky plochým, vopred predžutým alebo eurohumanoidným limitom. Gádžo v tomto štýle ukazuje, že bezproblémovo sa dá žiť aj v rómskych sídlach, názory majority sú dané strachom, nie reálnymi obavami, holohlaví rasisti sa osamote boja povedať názor a len vyhrocujú emócie volajúc po radikálnej izolácii Cigánov. Mladý filmár vymyslel z núdze cnosť: zabil dve a azda aj tri muchy jednou ranou. Napätú situáciu doma vyrieši dočasným odlúčením, počas ktorého sa pokúsi žiť v rómskom gete a o živote v ňom nakrúti dokument. Podarilo sa. Pocity skôr rozpačité. Zachytenie polroka u Cigánov začalo dobre, zaujímavým predstavením dohadovania o bývaní, ukázaním prestavby bytu. Vzápätí sa to preklopilo do snahy byť objektívny a v obraze sa zjavili náckovské zhromaždenia, vyjadrenia obyvateľov miest. Objektivitu po čase vystriedali rodinné zamyslenia i oslava, kde sa dozvieme čo to i o režisérových súrodencoch a švagrinách. Vyjadrenia rodinných príslušníkov režiséra mali zrejme ukázať predsudky a ich postupné roztápanie vplyvom priameho zážitku a kontaktu s Cigánmi. Zdokumentovanie pobytu samotného ostalo kdesi na polceste. Vidieť bolo nie ani tak geto ako také, ale prevažne jedna cigánska rodina a druhá režisérova. Záberov z geta bolo pomenej, stále častejšie boli ukazované ulice iných miest, obydlia režisérovych blízkych a oslavné rečičky v závere (nič mi neukradli). Veď fajn, len to čím ďalej tým väčšie spájanie osobného a pozorovaného je zvláštne, pretože v snahe oddýchnuť si od jedného sa na druhej strane režisér do toho istého prostredia stále viac vracia a prepája ho s prostredím, ktoré chcel nezávisle mapovať. Dokonca odznie, že jeho koncepcia bývania s Rómami je takého druhu, že ide o prvý takýto prípad po 700 rokoch, čo sem Rómovia prišli. Ach jaj. Napriek všetkým výhradám je i tento koncept užitočný a hodný filmového nasledovania, len netreba byť snáď tak hyper korektný. Z filmu najviac zaujal tučný šedivý bradáč s cigaretou, pomenúvajúci problémy veľmi triezvo, žiaľ jeho vstup bol veľmi krátky - zrejme zodpovedal tomu, koľko ľudí sa na problémy pozerá práve týmto spôsobom. 60%. Vyššie hodnotenie nijako nemôžem dať, pretože nedávno uvedený dokument "Všetky moje deti" od Ladislava Kaboša ide, čo sa týka ukázania mentality Cigánov, ich problémov a možnej pomoci oveľa ďalej. Priamejšie aj otvorenejšie pomenúva problémy vzájomného spolunažívania i nažívania samotných Cigánov. A dokumentom, ktorý bez príkras ukázal životné podmienky segregovanej osady bol film Cigáni zo Svinie (The Gypsies of Svinia, Kanada 1999) od Johna Paskievicha, ktorý strávil dlhšie časové obdobie priamo v cigánskej osade na východe Slovenska aby podal alarmujúco presnú správu o vylúčených ľuďoch, žijúcich v hrozných podmienkach. Viac napr. tu: http://hn.ihned.cz/c1-10487160-dokument-o-romech-vyvolal-zivou-diskusi . Príznačné je, že kanadský dokument žiadna verejnoprávna ani súkromná česko -slovenská televízia nezakúpila. () (méně) (více)