Dítě číslo 44

Prvních cca 40 minut je naprosto v pořádku a divák sleduje typický film o té době. Brutální násilí, perzekuce, falešné obvinění, bída, policejní stát, bez moc obyčejných lidí a komunistické praktiky všeho druhu tehdejší pro dnešní fakany zcela neznalé doby, jenže po přesunu hlavního hrdiny do vyhnanství se ve filmu skáče od místa k místu, vyšetřovaní nemá absolutně žádný drive (nesnáším ten výraz) a finále je více než podivné. Jako by film režírovali dva lidé, první půlku režisér protřelý a dobře ovládající nadprůměrné Hollywoodské filmové řemeslo a druhou půlku nějaký dvd béčkař nedomrdlých píčovin se Seagalem. Ještě, že to konči slušným happyendem protože jinak bych šel s hodnocením o jednu dolu. Další podivně nedomyšlený projekt.50%. (14.05.2019)

Takto nejako podľa mňa vyzerá, keď sa niekto niečím inšpiruje a potom popustí uzdu svojej fantázii do galaktických rozmerov. Neviem či to bol v tomto prípade autor knihy, alebo tvorcovia filmu, ale v každom prípade to jeden či druhý prehnali. Nerobím to rada, ale nedá mi neporovnávať tento film s filmom Citizen X, ktorý mal síce televízny formát ale tento film v pohode prebíja o dve triedy. A nejde mi o to nakoľko, ktorý čerpá zo skutočnosti, ale skôr o ich hodnovernosť. Pretože, i keď je Citizien X všetko, len nie akciou a prenasledovaním nabitý film, je tá nemožnosť urobiť čokoľvek v záujme vyšetrovania vrážd oveľa uveriteľnejšia a reálnejšia ako tu, pretože samozrejme Sovietsky zväz bol rajom na zemi. Neviem možno len mám zidealizované predstavy o ére stalinizmu pretože občan X sa predsa len odohrával v "sladkých" 70-80 rokoch, kedy už nebol každý buď vyšetrovateľ, udavač alebo zradca. Za naivku, sa ale rozhodne v tomto smere nepovažujem. Nezmyselný strih a nezmyselný ruský prízvuk len dokončili dielo skazy a potom to už nedokázali zachrániť ani herecké výkony a ani pre mňa veľmi sympatický záver. (03.08.2015)

Čirá schizofrenie na place a plátně, která pokud by neměla ďábelské bolševiky, atakovala by Angelínky Neposraného o nejambicióznější hollywoodské hovno vysrané na diváky za poslední kalendářní rok. Tomáš je klasicky čestný a Noomi klasicky hnusná, komouši jsou zlí, Gary už je Starýmuž i na herecké štěky, všude je parodie na politickou paranoiu a celý to nedává sebemenší smysl. Logika a dějová linie jsou znásilňovány do análu v mnohem větším měřítku než ty zavražděné děti, kdy největší padouch není pedofilní nekrofil a masový vrah, ale jakýsi bolševický kretén, který sebere Tomášovi místo, chce mu šukat manželku, umí se teleportovat na všechna důležitá místa a bez následků střílí kolegy z práce přímo ve své kanceláři za bílého (pracovního) dne. Autor předlohy, který se „inspiroval“ totálními režimy měl buďto nulový vliv na scénář, nebo měl v hlavě nasráno. Nejvíc má ale v hlavně nasráno scénárista a režisér tohoto braku, kde nedává smysl absolutně nic od doby, co Otužilý vytáhne nedobrovolně paty z Moskvy, aby vyřešil nejzapeklitější případ celé své kariéry, logiku vztahu s vlastní manželkou. To se mu bohužel nepodaří, ale skončí to všechno dobře, Tomáš se vrátí do práce, kde sice bude nadále notovat zkurvenému režimu, zatýkat imperialistické živly a držet hubu, ale to už se od každého kladného hrdiny v dnešní době přece očekává. 40% (27.07.2015)

Poměrně špatný film. Stalinismus byl možná ještě horší totalitou než německý nacismus, tenhle kontext ovšem američtí tvůrci pojali tak plakátově, že jako divák nemohu věřit jedinému detailu a bohužel ani celku. Navíc nefunguje ani rovina žánrová, coby kriminálka je to naprostý nonsens. Jestli se chcete dozvědět něco o ovládání společnosti strachem v sovětském obludáriu, podívejte se raději na Kachyňovo Ucho nebo na Rogožkinova Čekistu... (26.07.2015)

Přes počáteční nezajímavost, jsem se přistihl že bych se na opět skvěle hrajícího Hardyho vydržel koukat asi až do omrzení. Knížka musí být suprová a líbí se mě že film si vlastně od počátku dokáže držet několik dějových linek a ani jednu nějak výrazně nešidí. Takže se nejedná jen o plochou detiktivku, ale vyloženě divák téměř hmatatelně cítí tu hnusotu 50. let v Sovětském svazu. Tehdy člověk opravdu nemohl říkat co si myslel a pokud chtěl přežít musel prostě jen šlapat lajnu a nikomu nevadit. Hrozné a fascinující zároveň. Určitě si Dítě 44 časem moc rád připomenu. 65% (10.08.2015)