Poslední cyklista

Zajímavý námět, který ovšem sám o sobě není dost silný nato, aby utáhl takovou stopáž. Autoři se tak uchylují ke zbytečně dlouhým sekvencím, které rekapitulují víceméně známé praktiky šikanování, transportování a věznění Židů za druhé světové války, vedlejší příběhy už nemají tolik originality, chvílemi i nudí svou obyčejností. Téma holocaustu je již natolik vytěžené, že další film na toto téma vyžaduje velikou dávku osobitosti a invence, větší, než se podařilo přes dobré úmysly vtělit do vyprávění zde. (30.05.2014)

Nebýt druhého dílu, hodnotila bych mnohem ( konkrétně o dvě hvězdy) výše, protože první část byla kompaktní a měla nějakou výpovědní hodnotu sama o sobě. Druhá část mě svým Brundibárem, velkými časovými skoky a zejména nelogickými kroky (chování matky po příjezdu - to opravdu myslí vážně?) zkrátka nepřesvědčila. A tak mi po tomhle filmu zní v hlavě pořád jen ten vtip, kdo že může za druhou světovou válku... Židi a cyklisti. Jestli je to dost, to ať si přeberou autoři. Natočit film o Židech a terezínském ghettu není jen o tom, že to celé převedeme do vizuálu, ale musí to mít i nějakou myšlenku a držet pohromadě jako celek. A to Poslední cyklista nemá, ač ty úplně poslední scény se snaží dokázat opak. Ne, je to příliš silně našroubované na celý příběh, a to se mi nelíbí. Od podobných filmů čekám, že mě donutí přemýšlet, a ne že mi ukáží i život za kamerou. (12.05.2014)

Vo filme sa žiadny bicykel neobjaví, takže reálnym posledným cyklistom ostáva aj naďalej gorila Miki, ktorý znova otravuje svojím korupčným puchom slovenskú verejnosť. Z materiálu zhruba dve a pol hodiny, sú dve hodiny úplne nudné, vyplnené židovskými zvykmi a neskutočne častým spievaním, až som si overoval, či nesledujem hudobnú show TOP 10 Dávidovych piesní z tridsiatych rokov. Dobré scény nastupujú až s nástupom do koncentráku, ale bolo ich pramálo. (19.02.2023)

Voni si nějak na tom svym židovství zakládaj, senátore. Tak já jim něco řeknu: strčej si to za klobouk. To i ta Colette proti tomuhle byla napínavej majstrštyk. Začátek ještě jakž takž, ale proč proboha máme po stopadesáté sledovat stejné osudy lidí, které si nějakej mamlas s knírem vybral k likvidaci. Navíc pouštět se do davových scén v koncentračním táboře s tímhle rozpočtem, výpravou a komparsem je fakt trapas. Zdá se, že mezi Terezínem a Osvětimí jezdil asi jenom jeden poloprázdnej vlak a když zrovna zapršelo, tak si vězni v přestávce mezi hodinou kreslení a zpěvem skočili na dvůr okopat ředkvičky a poklábosit se sousedy. Nechci tady pokrytecky tvrdit, že filmů o WWII, holocaustu a osudech Čechů za okupace bylo dost a už by se točit neměly, pokud ale autoři nepřinesou nějakou inovaci, klidně to podepíšu. Tři hodiny omílání o ničem. (28.06.2014)

Po Pianistovi, Schindlerovu seznamu, Chlapci v pruhovaném pyžamu ... je velká odvaha natočit v dnešní době film o židovké rodině, transportu, ghetu. Natočit ho navíc tak, aby přinesl něco nového. Tomáši Töpferovi se to kupodivu podařilo. Velkou předností, ale i slabinou je vlastní scénář. Je pár věcí, které by se daly vytknout, ale zaměřím se zcela vědomně na přednosti. Snímek má to, co se v jiných živovských filmech nevidí a to je atmosféra židovské rodiny. Obřady, zpěvy, tradice, soudržnost židovské obce, to všechno tu díky prvnímu dílu máme. V druhém dílu zazní podstatná část opery Brundibár, oba díly jsou prokládány židovskými zpěvy. Velkou předností příběhu je téma získaného židovství. Adoptovaná holčička se stává židovkou díky své rodině. To pouto je natolik silné, že odmítne záchranu - poprvé, když má odjet s příbuznými, ale nechce opustit rodiče, podruhé v Terezíně ze stejného důvodu. Přesto jako jediná z rodiny je zachráněna. Protažení do současnosti je silnější než u Schindlerova seznamu. Přiznávám se, že mne v poslední době Tomáš Töpfer podruhé příjemně překvapil - poprvé v Čapkových kapsách v roli lékaře a jako režisér a scénárista u tohoto filmu. A příjemně překvapena jsem vždy ráda! (05.05.2014)