Antonia

Film plný vecí reálnych, aj magických. Ľudia sa v ňom rodia, aj zomierajú. Deje sa im dobro, aj zlo. Sú šťastní, aj smutní. Bez problémov dokážu vedľa seba žiť takí, aj onakí. Film, v ktorom sa žije život, lebo žiť ho treba. Zaujímavý film .. zvláštny. Výborný ťah použiť rozprávača a skvelá hudba. Svojou atmosférou mi Antonia pripomenula Anjela nad Teheránom od Giny B. Nahai, či Sto rokov samoty od Márqueza. (05.04.2019)

Marleen Gorrisová natočila před dvaceti lety možná trochu vizionářský film. Její vize byla ovšem už dávno předvídána, a to, co tehdy bylo výjimečné, je nyní běžné. Antonia, jako prabába rodu po ženské linii (jiná linie tu není myslitelná), to má poměrně snadné. Ona a její dcery jsou odbornicemi na vše (zemědělství, filosofie, výtvarné umění, přírodní vědy, střelné zbraně atd.), zatímco muži jsou buď jen násilníci (Antonia a její dcera považují lynč za řádný prostředek prosazování práva), kreténi, shoppenahauerovští misantropové nebo pouzí poskoci.... Zánik staré (byť jen málokdy dobré) Evropy nezpůsobí zástupy lidí, které sem žízeň a hlad přivádí ze svých rodišť, ale změny, které se konají přímo zde a právě teď. - A toto je jedna z nich. (O neřízeném konzumu se zmiňuji jinde.) (10.10.2015)

/Nizozemský a vlámským film/ Místo Antonie v novodobé nizozemské kinematografii je nepopiratelné z několika důvodů. Zemi přinesla druhého Oscara za Nejlepší neanglicky mluvený film, k němuž se o dva roky později připojil třetí. Zaznamenala nevídaný finanční úspěch na mezinárodním trhu, přičemž v amerických kinech zdvojnásobila svůj rozpočet. V neposlední řadě byl film průlom pro režisérku Marleen Gorris a díky explicitnímu feministickému vyznění snímku i pro režisérky obecně. Je to zároveň film velmi lokální, pracující a polemizující ve vyprávění s národní i kulturní identitou. Posoudit věrohodnost této rozpravy je na někom povolanějším, jen ze zdejších komentářů ale soudím, že každému je jasné, že k představě sevřené národní pospolitosti přistupuje režisérka a scenáristka v jedné osobě dost podvratně. Antonia je feministická oslava života, ve které se aktivitou hrdinek rozkládají ztrouchnivělé tradice. Jako problém shledávám, jak průhlednými stereotypy musí být jak obžalované zrůdy, tak dobráci. Antonia se při charakterizaci postav zaštiťuje poetickým realismem – tím si v médiích vysloužila přízvisko „feministická pohádka“. Osobně mi kombinace této odlehčené stylizace a vážnosti, s jakou snímek nakládá s tématy emancipace, sexuality nebo rozkladu rodiny, bránila v napojení na cokoli, o čem film zrovna vyprávěl. Vyskytuje se tu mnoho postav – vše jsou karikatury sloužící k různým argumentům, nejčastěji proti mužské sebestřednosti a společenské a církevní krátkozrakosti. Film je to formálně zvládnutý, ale stylem docela jednotvárný, utápějící se v účelově malebných záběrech a ve hře s barevností dekorací a kostýmů, které se mění ve vztahu k náladám a době. Nic nového pod sluncem, tohle je crowdpleaser, který své myšlenky umí podat srozumitelně a přitom líbivě. (13.02.2017)

Vzhledem k pojetí ve stylu rodinné ságy a častým voiceoverům ze strany vypravěče, resp. vypravěčky (které mi zrovna moc nesedly), jsem během sledování tipoval, že půjde o adaptaci úspěšné knihy... a ono překvapivě ne, jedná se o autorský počin paní režisérky, která velmi slušně za 100 minut rozpracovala příběh velké rodiny, jíž vládnou ženy, vytvořila i více (vlídně řečeno) divných postav s nějakou anomálií nebo úchylkou a vše navrch potřepala parafrázovaním či přímo čtením filozofie pánů Schopenhauera a Nietzscheho. Člověk by z tohoto popisu řekl, že z takového filmu vznikne jedna (pseudo)filozofická slátanina... a ono překvapivě ne, přestože ční z toho silný feminismus a časté jsou filozofické odkazy, vše velmi pěkně včetně samotného epického příběhu i protavení filozofie do něj funguje a připadalo mi dostatečně zajímavé. Antonia je skutečně silnou ženou, jejíž síla spočívá v odhodlání ve všem, od poskytování pomoci a vykročení za zvolenými cíly až po smíření se s přicházejícím stářím a smrtí k závěru života. Slabý oproti ní zůstává nejen starý otec, který své jediné východisko nachází v sebevraždě, ale rovněž postrach vesnice Pitte, jehož slabina spočívá v opakované neschopnosti dostatečně ovládnout své pudy a tím je v rámci komunity předem určen k tragickému konci. Naštěstí není celý film jen pesimistický a jedním z hezkých protipólů se stávají i hezké nápady s oživením soch či mrtvol, které v představách hlavní hrdinky víckrát vtipně vstoupí do děje. Nizozemská režiséra Marleen Gorris mě po Lužinově obraně docela upoutala již podruhé... [75%] (03.02.2023)

Nerealističnost vůbec nevadí. To, že se pár postavám dějí neuvěřitelné, obyčejné, ale hlavně velké věci v moc krátké době trvání filmu, rozhodně nijak nepřispívá k míře nesmyslnosti nebo povrchnosti nebo čehokoli negativního. Film je smyslem přesycen a svým "zrychlením", občasnou absurditou, místy i vyzněním připomíná Sto roků samoty. V tomto případě spíše Padesát roků soudržnosti, tvořivosti, plodnosti, nikoli však unylé idyly bez tónů pochybností, a i na tu samotu občas dojde. (04.05.2011)