Dotek zenu

Smysl tohoto filmu mi trochu unikl. Na zenovou filosofii expert nejsem, tudíž asi nejsem tím správným divákem. Jenže z počátku se zdá, že se bude na co dívat. Mladý malíř se zaplete do pronásledování dvou vládních nepřátel – generála a Zprvu pociťuje sympatie k pronásledovaným, ale i k mladému pronásledovateli, postupně se však začne přiklánět ke dvěma uprchlíkům. Ti jsou očividně obviněni neprávem. „Hrdina“ (uvozovky vysvětlím dále) se do dívky zamiluje, a (i trochu pod tlakem matky) chce si ji vzít. Tady bych měl podotknout, že tento film trvá tři hodiny – 2 díly po 1,5 h. První část se tedy docela slibně rozvíjí, soubojů tu sice moc není , ale sem tam se zableskne čepel nějakého toho meče, což se v kombinaci s létajícími scénami (wire-fu) zdálo dobrým příslibem pro část druhou. Jenže! Druhá část pomalu, ale jistě opouští příběh sympatického malíře, opouští vlastně jakýkoliv příběh! Kamera sice sleduje oba uprchlíky, ale nedozvíme se o nich ani o píď víc, než v díle předchozím. Tady se souboje docela zmnoží, ale vzhledem k absenci příběhu působí dost samoúčelně. Oba (vhledem k první půli filmu noví) hrdinové nemohou nijak přirůst k srdci. I přesto je asi největším překvapením filmu závěr, kdy se pozornost přenáší na mnicha, u kterého oba uprchlíci kdysi prodělali výcvik. Konec filmu působí jak z nějaké kýčovité buddhistické brožury. Mnich sedí proti zapadajícímu slunci, vidíme jen jeho siluetu Nemá pro mě asi význam hledat v tomto filmu nějaké hlubší smysly, když zenu nerozumím ani za mák. Škatulata s ústřední postavou jsem si vysvětlil jako určitou hierarchii v lidské společnosti – malíř, bojovník/uprchlík, skoro bůh. Jejich schopnosti jsou jakoby odstupňované. Malíř se zdá neschopný, jeho cit pro pozorování se však upotřebí ve vymýšlení taktiky. Oba bojovníci umí zacházet se zbraněmi, chybí jim však ono pozorování, pouto se lidmi. Mnich jako by oba tyto přístupy propojil. Asi proto mu připadlo právo celý film uzavřít. Film má krásnou kameru, v bojových scénách zajímavý, někdy však příliš rychlý, střih. Krásná příroda a čínské kostýmy za vidění rozhodně stojí. Snaha sdělit i něco víc než jen „obyčejný“ dobrodružný příběh však film tříští, a dělá ho nudným. (29.10.2005)

Jak dost dobře vychválit film, který nelze přechválit? Pro pochopení filmu je možná nejlepší jej zasadit do kontextu, ve kterém vznikl. King Hu tímto filmem kriticky vystoupil proti zavedenému stylu ve wuxia (bojovnických) filmech, které v 60. letech produkovala hongkongská studia. Tyto filmy byly plné magie a nadpřirozena, proti čemuž Hu reagoval novým stylem historicistického wuxia; právě v tomto spočívalo Huovo mistrovství (Mě osobně magie, kterou později opět zpopularizoval např. Tsui Hark, ve wuxia filmech nevadí, příkladem takového filmu vysoké kvality může být „Bojovníci z hory Zu“.). Hu byl v tomto ohledu inovátor žánru, který inspiruje režiséry wuxia dodnes. Dotek zenu se lehce inspiruje povídkou čínského spisovatele Pu Songlinga, hlavním postavou není machistický hromotluk, ale neúspěšný umělec a literát; hrdinství zosobňuje mladá, energická žena–bojovnice (od toho i původní název Xianu), která i přes své schopnosti neztrácí nic ze své ženskosti. Druhá jmenovaná postava se stala prototypem žánru. Kromě světa bojového umění je ve filmu obsažen – jak napovídá již název – svět zenového (v Číně chanového) buddhismu. Prvek tajemna ve filmu tedy netvoří magie ale náboženství, za hranici reality film zajde jen lehkým „dotekem zenu“. Kromě buddhistických motivů je film „zenový“ i po vizuální stránce; střih akčních scén záměrně pracuje s chybami, kterými chtěl Hu přinést obraz blíže divákovi: “Diváci sami jsou kamerou. Nechci, aby diváci seděli a dívali se, chci, aby byli v pohybu.” Vidět tento film je skutečně kulturním zážitkem, který se vyrovná klasikým historickým eposům západní kinematografie (řekněme Vláčilovo Údolí včel), nebo (o dost známějším) klasickým japonským historickým filmům (Kurosawa). (21.07.2011)

Tříhodinový epos sice bývá vyzdvihovaný jako zásadní milník kung-fu a wu-xia filmů, ale jeho vztah k nim je asi stejný jako má Tarkovského "Stalker" k postapokalyptickým akčňákům. King Hu stvořil fenomenální unikát, který se tyčí nad celým světem bijáků s bojovými uměními i potulnými šermíři. Mnohé jiné snímky těchto žánrů, byť příznačně vzniklé až po "Doteku zenu", se snaží vedle fyzických atrakcí začlenit také filosofii bojových umění, ačkoli to převážně činí vyloženě doslovně. Hu naopak využil tehdy populární žánr, aby vytvořil úchvatně lyrický film, který na základě taoistických motivů divákům spolu s postavami dá pocítit dotek budhistického prozření, a dokonce i zenového osvícení. Radikálnost Huovy vize se ukazuje při srovnání s často vzpomínanou "literární předlohou", kterou je klasická kratičká povídka s nadpřirozenými a duchařskými prvky. Ty ale Hu zcela staví na hlavu, respektive jejich taoistický základ demaskuje racionalitou i buddhistickou širší perspektivou. Jeho film zůstává mimoběžný dobovým i dnešním standardům vyprávění. Nejblíže k jeho struktuře má původní trilogie "Matrix". Stejně jako v ní Hu před diváky rozkládá vyprávění, které nás provede různými způsoby nahlížení světa (byť to oproti "Matrixům" dělá méně doslovněji a na dvoupětinovém rozsahu). Od taoistické cesty harmonie osobní existence s bezprostředním okolím, přírodou i domnělými energiemi a duchy kolem nás se vydáme přes nazření širšího světa, souvislostí a vlastní role v jeho síti vztahů, až po závěrečné osvícení, které ale příznačně není dáno hlavním hrdinům - ti jej mohou být během svého prozření pouze svědky. V souladu s tím také vyprávění "Doteku zenu" postupně mění ústřední postavu, respektive se věnuje různým vzájemně provázaným figurám (na rozdíl "Matrixů" s jejich západně individualistickým ideálem "vyvoleného"). Původní název jako ústřední figuru stanovuje chrabrou dámu, zatímco vyprávění do popředí klade obyčejného učence, který ale není hrdinou, nýbrž průvodcem diváků. Právě jeho hledisko do značné míry podmiňuje úchvatně impresivní styl filmu a v mnoha sekvencích, obzvláště těch bojových doslovně ospravedlňuje jejich stylizaci. Ta vychází ze symbolistní a taneční tradice pekingské opery a odlišuje se od dobového standardu choreografie a estetiky hongkongských bojových filmů, přejímané ze sestav konkrétních bojových škol i krvavé doslovnosti populárních samurajských bijáků. Na západní diváky může "Dotek zenu" působit enigmaticky, což do značné míry vychází z jeho esenciálního sepětí s čínskou kulturou i z Huovy práce s jejími tradicemi. Ale i přes tuto kulturní bariéru "Dotek zenu" dokáže náležitě otevřenou mysl uhranout přinejmenším svou formální bravurou, především pak v oblasti střihu, práce s barvou a kmerovými kompozicemi. (22.07.2023)

Sammo Hung Kam-Bo zde má první zajímavější filmovou příležitost. Role Jackie Chana musela být hodně malá, protože jsem si ho vůbec nevšiml. Původní tchaj-wanská verze byla uvedena ve dvou částech v letech 1970 a 1971, protože při uvedení první části nebylo natáčení ještě ukončeno a celkový čas byl v součtu 200 minut. Scéna v bambusovém lese byla v obou částech v první na konci a ve druhé na začátku. V listopadu 1971 byly obě části pro honkongský trh sloučeny do jednoho snímku o stopáži 187 minut. (23.12.2011)

Autor příspěvku v knize 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete nazval tento úžasný film Rosettskou deskou žánru wuxia. Tedy něčím zásadním, co pomáhá pochopit a definovat další filmy daného žánru (Rosettskou desku našli Napoleonovi vojáci v Egyptě a na jejím základě rozluštil Champollion hieroglyfy). Český překladatel si s pojmem zjevně nevěděl rady, proto z něj udělal Rosettu Stoneovou žánru wuxia. Na kráse a působivosti Doteku zenu to naštěstí nic neubírá. (11.02.2009)