Prosperovy knihy

Kdybych Shakespearovu Bouři neznal, asi by se mi ve filmu oriantovalo dost těžko. Ale ono to není ani tak podstatné - surreálné výjevy nemyslí na minulost ani budoucnost a ač jde teprve o druhý Greenawayův film, co jsem viděl, mám pocit, že právě to je jeho trademarkem - výtvarné řešení každé scény a její okamžitý účinek. Co se dekadentních shakespearovských adaptací týče, nicméně vede Titus od Taymorové, který dokazuje, že podobného efektu lze docílit i bez zbytečné dezorientace a ztráty (nebo spíš odmítnutí nalezení) nitě. V druhé polovině, když jsem si na styl filmu zvyknul, už mě pak moc nepřekvapoval a spíš jsem jen čekal, až už skončí - což je asi nejhorší, co se mohlo stát a po začátku, kdy jsem byl vyloženě fascinován, mě to mrzí. (05.08.2013)

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it. (01.08.2008)

Nikdy nepochopím jak můžou mít tyhle pseudo umělecký sračky tak vysoký hodnocení.. Každá scéna pindík, prsa a samý chcanky - pochcaná kniha, pochcanej děda, pochcanej bazén. Z téhle bouře se leda tak Shakespear bouří v hrobě. Stejně jak jsou zločiny proti lidskosti, tak by měli zavést zločiny proti umění! (12.01.2021)

Na Greenawaye jsem jednou už narazil, když jsem se díval na Vizije Evrope, tak tam měl jeden segment. Díky tomu mě nakonec ani nepřekvapilo, že tady není scéna bez nahého člověka. Z celého filmu mám pocit, že Greenaway chtěl udělat vizuální podívanou (děj tady fakt skoro nehraje roli), a ono se mu to někdy skutečně daří, ale bohužel pouze jenom někdy. On ten film totiž strašně trpí tím, že se utápí v Greenewayově zálibě, které já moc nerozumím. Krásný obraz pro mě nevytvoří, když bude malej kluk chcát do rybníku nebo když tam bude pochodovat několik nahejch mužů. Mě to tam celé přišlo úplně zbytečné, díky čemuž celý ten film strašně trpí. Trpí i délkou, dvě hodiny jsou prostě moc a nudil jsem se. Jo, něco zajímavého tam je, ale toho zajímavého je málo. 2* (10.01.2019)

Utkal si z tej látky rovnako krásny sen ako Prospero, ako Shakespeare... a postavy i filmový svet si odel do barokových šiat mágovej mysle. Nie, tento film nie je mätúci. Je prostý. Na jednej úrovni je ostrov v podstate len alegorickým stvárnením Prosperovej mysle - mysle učenca, ktorému z hlavy tryskajú najrôznejšie obrazy, mysle mága, ktorý ovláda každú čiastočku reality, a to až do tej miery, že aj ostatné postavy hovoria sčasti jeho rečou. Všetky tie obrazy a vízie sú tu obrazmi Prosperovými a istá ich nesúdržnosť je tu vlastne akýmsi stvárnením "prúdu vedomia". Na druhej úrovni je samotný film manifestáciou Shakespearovej barokovej vízie o réžii a divadle. Vízie tvorcu, autora, ktorý tká svet zo svojich prekrásnych snov. Tak ako Búrku môžeme vnímať ako akúsi Shakespearovu osobnú rozlúčku s divadlom a Prospera ako režiséra, tak sa aj tu skrz Prospera zjavuje Greenaway so svojou láskou k baroku, so svojim svojským, postmoderným prístupom k histórii a k rozprávaniu, so svojim ironickým, až absurdným humorom, so svojimi víziami, ktorými pretvára realitu na svoj obraz. Nuž a v odkaze na Shakespeara a jeho Búrku sa môžeme opýtať: Kde sa to hodí viac, než práve tu? Greenaway sa tu akoby prepojil so Shakespearovým duchom a vytvoril absolútnu adaptáciu. Vlastne, keby Shakespeare žil, inscenoval by podľa mňa Búrku pre film práve takto. Toto nie je len prostá aktualizácia, či postmoderná hra, toto je totálne súznenie. Vskutku prekrásny nový svet. (27.08.2021)