Díra u Hanušovic

Nejprve klady - dobrá kamera, syrové herecké výkony, určitá meditativní nálada. No a to je tak vše. Ano, takhle si herci pražského divadla představují život na severomoravské vesnici v pohraničí. Jak jsem psal už v článku Z díry u Bedřichovic (http://www.blisty.cz/art/73905.html), jde o hodně zjednodušený a jednostranně orientovaný pohled. Moje zkušenosti jsou spíše opačné - vesnice rozkvétají, snaží se podnikat, otevírají nová sportoviště, pražírny kávy, minipivovary, baráky nově nahazují. A lidi jsou tam stejní jako všude - jedni mrchy, druzí průměr, a jiní se snaží chovat slušně. Ale aby vše byl jen výkvět negativních vlastností a žádná postava pozitivní, to se vidí jen v takovýchto filmech. Prostě jen neředěná depka, vše je špatně, vše je na prd, a div, že na vesnicích lidé nepáchají z té bezmoci hromadné sebevraždy. O tomhle ten film bohužel je, o ničem jiném. Možná je to jen nošení pražských depek pražských inťošů do vesnic, ale doufám, že se tímhle zkresleným a jednostranným úhlem pohledu nedají lidi zmást a budou žít v pohodě své životy. Tenhle film je jen typickou ukázkou toho, jak jedna vrstva společnosti je totálně odříznutá od jiné, a jak falešně o tom svědčí. Jo, a btw - mše mají trochu jiné atributy, než jsou ve filmu ukázány (i když zde je jen vždy úvod nebo závěr mše), např. se hned po pozdravu nesedá, stejně jako se hned po knězově rozloučení takhle divně neprchá. (28.12.2014)

Pro mojí personu jednoznačně největší zklamání od českého filmu, kterého se mi v uplynulých letech dostalo. Bezduché tlachání postav, u kterých i díky nářečí neslyšíme z 90 % nic jiného než sprostá slova jsem od formátu pana Krobota a jeho dejvických svěřenců v skutku nečekal. Naprosto nehumorné, dějově prázdné, chvílemi i dost nechutné. (26.11.2014)

Jak tvrdí sám Krobot, je tento až mystický kus zasazen do podhůří Jeseníků, dramatického a fotogenického to prostředí, protože diváka tuze láká a Krobota to zřejmě lákalo taky. Bohužel musím konstatovat, že vzletné vyprávění ve stylu Bohouše Hrabala nepřichází a Krobot si obrazně sere do vlastního hnízda. Nejenže poslouchat nucený dialekt, který cedí pražští herci přes pysky, je jak házení skla do popelnice, ale příběh má co do smysluplnosti a zábavnosti asi tolik, jako mistrovství v žehlení kapesníků na přesnost. Nedá vám to naprosto nic. Jen nicneříkající vzorek bezcenného života neznámých nesympatických lidí z nějaké prdele, která by mohla být prakticky kdekoliv, nejen na Jesenicku. A tak z původně zamýšleného regionálního dramatu vzniká jen tupá komedie o buranech z vesnice. 30% (08.11.2021)

Spousta lidí asi přehlédla, že se film nejmenuje Vikantice u Hanušovic a že to není dokument o vesnici, nýbrž film o lidech - respektive o lidských povahách, o plahočivém lidském údělu, o snaze dostat se odněkud někam nebo odnikud nikam... Myslím, že je to jeden z nejlepších českých filmů za poslední roky. Cítím z něj něco z československé nové vlny šedesátých let, také se odehrává v takovém nekonkrétním bezčasí, také je tak trochu divadelně přitažený za vlasy, je to spíš absurdní metafora než normální příběh, a tím je působivější. Stoprocentně jsem si užil nejen tu divnou náladu, ale hlavně špičkové herecké výkony všech, čímž myslím opravdu všech. Že bude hodnocení tak nízké a já půjdu tak moc proti proudu, jsem nečekal. (30.01.2022)

Čeští intelektuálové, kteří se koncentrují ve městech, procházejí ve vztahu k venkovu obvykle dvěma fázemi. První představuje idealizaci. Důvěrně známé městské prostředí si spojují se všemi myslitelnými neduhy moderní civilizace - konzumismem, egoismem, sebestředností, promiskuitou a celkovou morální degradací. Venkov má být místem, kde dosud funguje komunitní způsob existence, lidé žijí skromně a v harmonickém vztahu s přírodou, oddávají se veřejně prospěšným pracem a uchovávají cenné kulturní tradice minulých pokolení. Tato idealizace bývá ještě silnější, pokud se může opřít o filtrované vzpomínky z dětství, kdy zažívali báječná dobrodružství u příbuzných. Vyjasněme si ještě, co venkov není: satelitní obce v pásmu kolem velkých měst s dobrou dopravní obslužností, kam se stahují ti, kteří si nemohou dovolit drahé městské bydlení. Pokud se intelektuál s realitou venkova seznámí, dostaví se druhá fáze: hluboké rozčarování. Intelektuál je zaskočený chudobou ducha (ti, co od života něco chtějí, míří za vzdělaností jinam), absencí mladé generace, tvrdě pragmatickým až cynickým vztahem k přírodě, setkává se se závistí a touhou po nedostupném konzumu, která mívá smutně groteskní podobu. Chybí tam kulturní stimuly a místo vřelé družnosti převládá uzavřenost a nedůvěra. Miroslav Krobot procházel v době natáčení evidentně druhou fází a výsledek tomu odpovídá. Jako komedie snímek funguje, pokud jste ochotni komediální stránku zredukovat na karikatury venkovských buranů. Nefunguje ale po dramaturgické stránce a navíc se Krobot nepředvedl jako režisér. Jedinou silnou stránkou je herecké obsazení, kdy využívá silné sestavy Dejvického divadla. Dost dobře nechápu ocenění Českých lvů, tohle je snímek, který by se v nominaci vůbec neměl objevit, natožpak sklízet žně. Jako ukázka života na vesnici je to křečovité a přepísklé a člověk se spíš zamýšlí nad tím, jak funguje tamní ekonomika a společnost. V osadě s několika desítkami obyvatel přežívá hospoda? Celkový dojem: 40 %. (11.12.2020)