Querelle

Film Querelle je ejakulátem křiklavě výstředního obřadu nutkavého pokušení exhibicionisty. Querelle je úspěšným nálezem ženské stránky nevědomí mužského šovinismu. Querelle je vzdorovitě zvědavé seznamování se mladého muže s realitou života, časem se vymkne přímé i nepřímé kontrole, podléhá se pocitům extrémních poloh i podob fyzických prožitků, a ve stavu opojení již nelze uhasit probuzené chtíče. Querelle je odpovědí světu na hluboké jizvy vnitřních světů, bolest i utrpení jsou rozkoší, neboť právě v těchto okamžicích je něha života nejintenzivnější. Querelle je produktem zvráceného okolního světa, nikoliv zkaženého nitra jedince. Výchozím bodem pastelového ohňostroje výstřednosti je Jean Genet a jeho literární dílo, Rainer Werner Fassbinder si prostředí i způsoby upravil pro své vlastní potřeby a stvořil stylizovaný vnitřní svět, který je přímým odrazem světa vnějšího. Ano, lze souhlasit s tezí, že námořní služba je vhodným místem k objevení své latentní homosexuality. Hlavní pozorností zájmu je Querelle (zajímavý Brad Davis), mladý námořník, jehož ladně pevná konstrukce si každého podmaní. Rozpolcenost bratrského vztahu s láskou a s ní věčně spjatou rivalitou ho vybuzuje k rozporuplným stavům, zvědavost mládí je nebezpečná ve chvílích útěku i před sebou samým. Svět se stává výzvou k pokoření. Hlavním bodem obřadu je Robert (příjemný Hanno Pöschl, těž v roli osudově chybujícího dělníka Gila), Querellův starší bratr, jeho vzor i měřítko úspěchu. Narcistní sebevědomí drží pevně svou vydobytou pozici. Hlavní ženskou postavou ve výstředním představení je Lysiane (poslušná Jeanne Moreau), majitelka brestského nevěstince a náruživá Robertova milenka. Ženské sebevědomí dostává zabrat. Výraznou postavou je zde Seblon (příjemný Franco Nero), námořní poručík a Querellův přímý nadřízený na lodi. Nutkavá masochistická potřeba lásky trpělivě čeká na svou vhodnou příležitost. K výraznějším postavám patří Nono (zajímavý Günther Kaufmann), Lysianin manžel, udržující si nade vším během svůj dohled. Pravidla hry jsou tu určena potřebou nadvlády. A patří k nim také Mario (strohý Burkhard Driest), policista a ochranná ruka nad Nonoho zájmy. Z dalších rolí: do Gila submisivně zamilovaný mladík Roger Bataille (Laurent Malet), Querellův jediný komplic při pašování Vic Rivette (Dieter Schidor), či ztrestaný drze se vysmívající opovážlivec Theo (Neil Bell). Querelle je osobitým vyjádřením pocitů a zkušeností zjizveného vnitřního světa. Extrémní zneužití extravagance ve výrazu je jen posedlostí po provokování společnosti. Originální to přehlídka! (21.01.2020)

Poslední Fassbinder mi bral radost z Geneta. Omylné je zde především obsazení: jak policisty Maria, který je v knize popsán jako Querellův dobyvatel, ba vzor - a zde je to jakýsi vyžilý buzík (...možná ten kožeňácký fetiš? nevím), tak žel i samotného Querella: Brad Davis, je vyžilý buzík - jeho hivem sešlý obličej má blíž k opici, než k živočišné bujnosti Querella. Zrovna tak Lysiane je v knize přibližně o deset míň, než Moreau ve filmu. A Kaufmann je na roli Nonna taky už příliš starý a tlustý... A do toho to pomalé tempo. A: polovice půvabu románu byla v sexuální otevřenosti (do češtiny je ostatně přeložena jen cenzurovaná verze!). Fassbinder na to ukázat ocasy nějak už neměl koule. Maximálně makety - bogajego... Přicházela další generace, byl čas odejít... (08.11.2015)

Fasbbinder je neuvěřitelně sugestivní režisér a chtělo by se říci i šikovný manipulátor. Jeho poslední snímek je už od samotné předlohy zvrácený až deviantní (a tím pochopitelně v dnešní době nemyslím homosexuální orientaci díla), přesto však působí téměř hřejivým až smyslným dojmem. Může za to režisérova práce se světlem a filtry, kdy převažující barvou snímku se stává žluto-oranžová - jistě ne náhodou barva druhé čakry - barva emocí, sexuální energie a tvořivých sil. Může za to divadelní stylizace se skvělou, účelnou a působivou scénou Rolfa Zehetbauera, může za to skvěle vystavěná a dost často i pozastavená mizanscéna a hypnoticky se opakující motivy jakéhosi mužského chorálu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu vůbec schopen společně s Genetem a Fassbinderem uvažovat o tom, že násilné ukončení nějakého lidského života a chvíle milostného vytržení by mohly být srovnatelné pocity. Tyhle věci jsou přeci v běžném životě na opačných pólech jedné osy. Ale Fassbinder, jeho vizuálně promyšlené zpracování a Genetův intelektuálně provokativní text, vás vmanévrují do pozice, kdy o tom nejen přemýšlíte, ale ono vám to snad ani nevadí. Tak tohle se mi snad ještě u žádného filmu nestalo. Když k tomu připočtu vynikající výkony většiny herců a především pak Brada Davise, kterého si považuji už za Midnight express, vychází mi z toho jeden z nepůsobivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. Co na tom, že náš hlavní hrdina je vlastně antihrdinou, a že pro většinového diváka je tenhle film příliš náročný a nonkonformní, než aby se jím vůbec zabýval. Vzdávám hold panu Fassbinderovi a je mi moc líto, že jeho Opus Magnum je zároveň jeho labutí písní. (04.12.2010)

Plane. Teda aby som uviedol veci na pravu mieru : filmovu teoriu som nestudoval a permanentne si delam prdel z vystudovanych filmovych teoretikov -elitarov, odmietam si masirovat prostatu pri vzajomnych dialogoch Madsbendera s ostatnymi uzivatelmi na filmovej teorii. Jo a panske konecniky nepovazujem za pritazlive. PS zbuznelu homoromantiku neuznavam ani sucasnu homopropagandu.1 % (11.07.2017)

Rainer Werner Fassbinder tímhle pro mě definitivně potvrdil svou pověst režisérského velikána. Natočit téměř dvouhodinový film, který v jádru skoro není o ničem jiném než o homosexuálních zážitcích pár námořníků a jejich lokálních společníků, přitom se až na pár krátkých okamžiků vyhnout větším explicitnostem i primárního důrazu na šokování diváka, naopak si vyhrát se stylizací kombinující divadelní pojetí s vytříbeným vizuálem plným neotřelých barevních filtrů, strhnout v doprovodu hudby a výtvarna silně melancholickou atmosférou... to chce značnou dávku uměleckého talentu i zaangažování do námětu, jaké Fassbinderovi rozhodně nechybělo. A jak si mě získala atmosféra stylizovaného prostředí a celého filmu, byl to neskutečný zážitek sledovat i přes téma, které by mi jinde mohlo připadat protivně nezajímavé. Je to pozoruhodně složená hříčka i s přirozeně vloženou krimi zápletkou a potěšila mě u pana režiséra nezvyklá přítomnost hereckých hvězd ze zahraničí: Jeanne Moreau v jediné ženské postavě filmu vnáší jedinečný šarm tajemné dámy jako ze staromódního romantického dramatu, včetně jejího hravě smutného šansonu, a Franco Nero na mě snad nikdy nepůsobil tak charismaticky a stylově jako zde. Mám pocit, jakoby si Fassbinder ke konci života a tvorby plnil dlouhodobé sny, točit melodramatické retro filmy jako ze starých časů před válkou, zároveň však s novátorským vizuálním stylem a rozehráním dříve tabuizovaných témat... a u Querelle jsem měl zároveň pocit, že dotáhl tento cíl k pomyslné dokonalosti, rozhodně si mě získal mnohem víc než Lola a Touha Veroniky Vossové. [90%] (16.08.2023)