Querelle

Vítejte v zakázaném světě, ve světě sexu a násilí. Žádný psychoanalitik ani genetik vám o něm nemůže povědět více než Jean Genet, a on ani sám o sobě ne, musí mít k tomu prostředníka - a tím nemůže být nikdo jiný než Rainer Fassbinder. Jen ten dokáže z divadla, z jakýchsi fošen, které prý znamenají svět, vydupat něco tak  truchlivě intenzivního... Český filosof Jan Stern to ve své knize „Média, psychoanalýza a jiní perverze“ glosuje následovně: Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Každé jiné vzrušení než ze sexu a násilí je jen vzrušením z masky, za níž se sexus a násilí skryly". Dalším zajímavým odkazem by mohla být známá píseň Johna Lennona "Sexy Sadie", kde oba problémy jso uvedeny hned v jejím názvu. A ještě k názvu: Querelle je francouzské slovo (angl. quarrel) jehož hlavním významem je rozpor, hádka, nesoulad. Do jaké míry chápal Fassbinder toto slovo v kontextu angl. slova queer (buzerant) asi už nelze doložit. Mně zvukomalebně evokuje jméno Karel ve vokativu. (10.10.2021)

Fasbbinder je neuvěřitelně sugestivní režisér a chtělo by se říci i šikovný manipulátor. Jeho poslední snímek je už od samotné předlohy zvrácený až deviantní (a tím pochopitelně v dnešní době nemyslím homosexuální orientaci díla), přesto však působí téměř hřejivým až smyslným dojmem. Může za to režisérova práce se světlem a filtry, kdy převažující barvou snímku se stává žluto-oranžová - jistě ne náhodou barva druhé čakry - barva emocí, sexuální energie a tvořivých sil. Může za to divadelní stylizace se skvělou, účelnou a působivou scénou Rolfa Zehetbauera, může za to skvěle vystavěná a dost často i pozastavená mizanscéna a hypnoticky se opakující motivy jakéhosi mužského chorálu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu vůbec schopen společně s Genetem a Fassbinderem uvažovat o tom, že násilné ukončení nějakého lidského života a chvíle milostného vytržení by mohly být srovnatelné pocity. Tyhle věci jsou přeci v běžném životě na opačných pólech jedné osy. Ale Fassbinder, jeho vizuálně promyšlené zpracování a Genetův intelektuálně provokativní text, vás vmanévrují do pozice, kdy o tom nejen přemýšlíte, ale ono vám to snad ani nevadí. Tak tohle se mi snad ještě u žádného filmu nestalo. Když k tomu připočtu vynikající výkony většiny herců a především pak Brada Davise, kterého si považuji už za Midnight express, vychází mi z toho jeden z nepůsobivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. Co na tom, že náš hlavní hrdina je vlastně antihrdinou, a že pro většinového diváka je tenhle film příliš náročný a nonkonformní, než aby se jím vůbec zabýval. Vzdávám hold panu Fassbinderovi a je mi moc líto, že jeho Opus Magnum je zároveň jeho labutí písní. (04.12.2010)

První půlhodinu jsem byl nadšený. Připomínalo mi to Maddina s jeho přestylizovaným pseudobrakem, na kterém dost ujíždím. Jenže Fassbinder tu postrádá jakýkoliv cit pro tempo a gradací a ke konci už jsem umíral nesnesitelnou monotónností a nudou, což by u homoeroticky provokující cinefilní exhibice nemělo být možné. (21.03.2019)

Rainer Werner Fassbinder tímhle pro mě definitivně potvrdil svou pověst režisérského velikána. Natočit téměř dvouhodinový film, který v jádru skoro není o ničem jiném než o homosexuálních zážitcích pár námořníků a jejich lokálních společníků, přitom se až na pár krátkých okamžiků vyhnout větším explicitnostem i primárního důrazu na šokování diváka, naopak si vyhrát se stylizací kombinující divadelní pojetí s vytříbeným vizuálem plným neotřelých barevních filtrů, strhnout v doprovodu hudby a výtvarna silně melancholickou atmosférou... to chce značnou dávku uměleckého talentu i zaangažování do námětu, jaké Fassbinderovi rozhodně nechybělo. A jak si mě získala atmosféra stylizovaného prostředí a celého filmu, byl to neskutečný zážitek sledovat i přes téma, které by mi jinde mohlo připadat protivně nezajímavé. Je to pozoruhodně složená hříčka i s přirozeně vloženou krimi zápletkou a potěšila mě u pana režiséra nezvyklá přítomnost hereckých hvězd ze zahraničí: Jeanne Moreau v jediné ženské postavě filmu vnáší jedinečný šarm tajemné dámy jako ze staromódního romantického dramatu, včetně jejího hravě smutného šansonu, a Franco Nero na mě snad nikdy nepůsobil tak charismaticky a stylově jako zde. Mám pocit, jakoby si Fassbinder ke konci života a tvorby plnil dlouhodobé sny, točit melodramatické retro filmy jako ze starých časů před válkou, zároveň však s novátorským vizuálním stylem a rozehráním dříve tabuizovaných témat... a u Querelle jsem měl zároveň pocit, že dotáhl tento cíl k pomyslné dokonalosti, rozhodně si mě získal mnohem víc než Lola a Touha Veroniky Vossové. [90%] (16.08.2023)

Plane. Teda aby som uviedol veci na pravu mieru : filmovu teoriu som nestudoval a permanentne si delam prdel z vystudovanych filmovych teoretikov -elitarov, odmietam si masirovat prostatu pri vzajomnych dialogoch Madsbendera s ostatnymi uzivatelmi na filmovej teorii. Jo a panske konecniky nepovazujem za pritazlive. PS zbuznelu homoromantiku neuznavam ani sucasnu homopropagandu.1 % (11.07.2017)