Flákač

Druhý celovečerný film Richarda Linklatera – a prvý, ktorému sa dostalo výraznejšej distribúcie po obskúrnejšom a omnoho viac na skutočných cinefilov zameranom opuse It's Impossible to Learn to Plow by Reading Books, natočenom na formát Super 8 mm – je príjemne odlišný a nesmierne zábavný. Sprevádza nás počas dvadsiatich štyroch hodín výstrednou okrajovou kultúrou texaského Austinu, ktorý sa od tej doby stal Linklaterovým hlavným sídlom behom celej jeho mnohotvárnej kariéry. Na rozdiel od všetkých jeho nasledujúcich filmov Slacker v sebe nemá ani náznak nejakej súvislej zápletky okrem jej najdoslovnejšej podoby, s ktorou sa chronologicky pohybujeme geografickým územím mesta v priebehu jedného austinského dňa. Snímka je ale preplnená pitoresknými postavičkami a nádhernou mluvou (ktorá často pôsobí improvizovane, aj keď Linklater mal napísaný podrobný scenár, očividne s prispením niektorých účastníkov, podobne ako tomu bolo v jeho animovanej snímke Waking Life z roku 2001). Štruktúra úzko na seba nadväzujúcich dialógov pripomína extrémne neformálnu variáciu na Le fantôme de la liberté (1974) Luisa Buñuela alebo Playtime (1967) Jacquesa Tatiho. V oboch filmoch sú rozličné udalosti zlepené k sebe jednoducho na základe tesnej blízkosti v čase a priestore. Spojenie istej formálnej logiky a nelogického nutkania k zdĺhavým svojvoľným fantáziám a odbočkám predstavuje impulz, ktorý Linklater využíva v mnohých svojich nasledujúcich filmoch, pravdepodobne sa mu ale už nikdy nepodarí túto kombináciu zobraziť tak presvedčivo ako v Slackerovi. ___ „Každá myšlienka, ktorá vás napadne, sa odlomí a začne žiť vlastným životom,“ poznamenáva sám Linklater k vodičovi taxíka s nehybnou tvárou v úvodnej (a svojím spôsobom najvtipnejšej) sekvencii, ktorá deklamovaním bizarnej filozofie zo zadného sedadla automobilu opäť nadbieha snímke Waking Life. A zvyšok filmu túto poznámku kvetnato ilustruje najrozmanitejšími konšpiračnými a atentátnickými teoretikmi, obdivovateľmi sériových vrahov, hudobníkmi, sektármi, vysokoškolákmi, dogmatikmi, drobnými zlodejmi, ľudmi z ulice a povaľačmi (celkom asi deväťdesiat ľudí). Aj keď film nikam nesmeruje v zmysle rozprávaného príbehu a končí viac-menej alibistickým záverom, veľmi pôsobivé scény vzbudzujú často úchvatný pocit prežívajúcich pozostatkov kultúry šesťdesiatych rokov a skvelo stvárnené predstavy zvláštneho, výnimočného spoločenstva. 80% (03.07.2014)

Zdar Austin Film Society! U vzniku této Mekky nezávislých a začínajících filmařů stojí guru Richard. Stojí tu díky odvaze a taktéž úspěchu zásadního skvostu světové kinematografie, jakým Flákač beze sporu je. Malé prostředky a velká touha vždy přimějí autora vydat se cestou dobrodružnou s leckterou překážkou během tvůrčího procesu, avšak krásnou, definující lásku k filmovému řemeslu a tvůrčí svobodě. Ano, i flákat se dá filmově. ;-) Woo. (06.07.2018)

Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80% (20.06.2018)

Takovej nezávislej film s hromadou postav, který kecaj o kravinách. Ze začátku mi to přišlo docela zajímavý, ale ke konci jsem se už dost nudil. Ale dá se to přežít. 40% P.S. Mam pocit, že těch "1001 filmů, který musíte vidět, než chcípnete" vybíral nějakej pošuk. Klidně bych chcípnul i bez toho, abych tohle viděl. (15.11.2009)

Richard Linklater je prostě jedinečný v tom, jak dokáže vyprávět. Ono je v jeho podání celkem jedno, co vypráví, ale postupy, které ve filmovém médiu nachází... To je prostě jedinečné. Je neskutečně novátorský, a přitom je pořád svůj. Je jedno, jestli natáčí dvě postavy po deseti letech, nebo natáčí film několik dlouhých let, aby zachytil stárnutí, anebo jako v tomhle případě nechává lidi procházet a odehrávat krátké scénky jen proto, že se to takto mohlo stát. V jeho podání to vždy funguje a většinou ani nenudí. (25.02.2016)