Osamělost přespolního běžce

Znuděnost zpohodlnělého diváka. Sociální linka nikoli nezajímavá, ale zdlouhavá a úmorná. Nápravně běhací naopak výtečná, ale poněkud v ústraní. Ten pocit, když překonáte bolest, tuhnutí nohou i sebe sama, vyčistíte mysl, rozběhnete se nad své momentální možnosti a začnete si to patřičně užívat... Je tam, ne že ne, ale je zruinován hudebním podkresem. Jazz se k tomu hodí asi jako cimbálovka k Bayově blockbusteru. Finále a především Tom Courtenay ovšem dojmy mohutně vylepšují čili ve výsledku spíše (mírná) spokojenost. (25.07.2012)

Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl… (02.09.2017)

Naturalistický příběh z dělnického prostředí Anglie počátku 60. let, jedno z důležitých děl "hnutí" kitchen sink cinema a fantastický film. Prolínají se v něm dvě časové roviny: hlavní hrdina Colin je převezen do nápravného zařízení pro mladistvé Ruxton Towers za vloupání a tamější vedoucí po něm chce, aby vyhrál přespolní závod s jednou soukromou školou. Colin při tom vzpomíná na události, které předcházely jeho zatčení. Obě tyto linie mají příbližně stejně prostoru. Vesměs neveselá historka je proložena několika scénami jemného humoru, mezi kterými vynikají komické momenty, které jsou lehce zrychlené, což v kombinaci s černobílým obrazem ještě více umocňuje dojem, jako ze sledování klasické grotesky. Takových míst je tady ale málo. Závěrečné hrdinovo gesto se mi zprvu zdálo velmi těžko pochopitelné, ale pak jsem zjistil, že klíč k jeho rozluštění se skrývá v první půlminutě filmu. All I know is that you've got to run, run without knowing why, through fields and woods. And the winning post's no end, even though barmy crowds might be cheering themselves daft. That's what the loneliness of the long distance runner feels like. (19.03.2010)

Velmi britsky film, vic uz to snad ani nejde, pribeh mladeho cloveka, co opovrhuje tradicnimi hodnotami te doby, nechce delat, co se od nej ocekava a shodou okolnosti se dostava do napravneho zarizeni pro mladistve, v hlavni roli opet fantasticky Tom Courtenayi, zajimave prokladani sekvenci z lapaku, doby pred tim (slusna socialni studie uk te doby) a sekvence behu, paradni "fakof system" frajerinka na zaver, vyjimecny film... (22.06.2012)

Klasika, která co se týče sociálního poselství za tu spoustu let pozbyla dost ze své aktuálnosti a dnes již spíše poskytuje pohled na nelehký život britské pracující třídy v době 50s-60s. Překvapila mě vyváženost obou přítomných dějových linií - jedna, zachycující běžný život vrstvy, je poměrně syrová co se vykreslení sociální situace, ale i charakteru lidí týče, druhá, z nápravného zařízení, působí sice trochu jako praktický doplněk vyprávění, ale nepostrádá nic na síle a v konečné fázi se stává důstojným "křovím" v době vyvrcholení Colinova životního rebelantství. P.S. Courtenay opět rules. (01.02.2011)