Ida

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy. (13.07.2014)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

"A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky". (28.07.2014)

Navnadilo mě místní hodnocení, ale tak povrchní výpověď plnou klišé na klišé a předvídatelnou až běda jsem nečekal. Navíc - nevím, co je to za nový zlozvyk, i v českých filmech jsem to už viděl - rámovat obraz kamery co nejnesmyslněji, lidi tváří z obrazu ven, nebo uříznuté obličeje ve spodní části a nahoře hromada nic neříkajícího prostoru... Asi snaha o umění pro umění, když už tu kameru moc držet neumím. Snaha být cool čiší i z toho použití původního formátu 4:3 v černobílé, ale když to přitom vezmu digitálně a bez perspektivy původních kamer, tak je to pak snaha k ničemu. Hlavní herečka mi svým kamenným xichtem lezla na nervy od začátku (plus ten zmučený obličej třeba po strašné námaze s balením kufru), a protože v tom chybějí emoce, celé chladně odvyprávěné drama mi bylo šumák. Vzpomněl jsem si na daleko životnějšího Tlumočníka s Menzelem, tam se těm postavám dalo věřit a to putování díky tomu mělo šťávu. Tady sleduju jen trpné obličeje. Je to zkrátka pokrytecky natočený film o sice silném tématu, ale podaném stylem bulvárního magazínu, a aby si toho nikdo nevšiml, napasujeme tam ty hrátky s kamerou. (03.10.2020)

Ono je to tak. Ďalší z tých kvázi umeleckých filmov, ktorý nedokáže splniť očakávania, pretože sa o to ani nesnaží. Pawlikowski síce má cit pre obraz, ale budovanie emócií je na bode nula. Rovnako v mojich očiach dopadlo aj jeho Moje leto lásky. Problém s filmom je, že prvá hodina je postavená na jednoduchej zápletke, ktorú režisér zbytočne rozťahuje. Bohužiaľ sa v nej nedozvedáme takmer nič. Je emočne chladná a snaha o pripomenutie si vojnových hrôz je v poľskom filme asi na rovnakom významovom mieste, ako keď v indickom filme niekto uteká na vlak. Film sa stáva zaujímavý posledných 20 minút, ale v najlepšom skončí a neviem ako tí čo to pozerali, ale ja som si rozhodne pomyslel, že ma Idin príbeh nielenže neobohatil, ale sa o to ani nesnažil. Vizuálne pekné, ale načo využívať hĺbku ostrosti, keď v nej nie je skrytý žiadny význam. Čakal som meditatívnu úvahu nad Bohom, dostal som chladný film o hľadaní židovských koreňov a o túžbe po jednom zasunutí. Neurazí, nenadchne. (22.09.2014)