Ida

Černobílá a v poměru stran 4:3 natočená pocta kinematografii 60. let (ve kterých se děj filmu odehrává) a zároveň návrat režiséra Pawlikowskiho na polskou filmovou půdu. Příběh mladé novicky (fáze před jeptiškou), která se vydá se svou tetou na komorní road trip s cílem objevit hrob svých rodičů a nalezne přitom sama sebe, není příliš atraktivní a už vůbec ne nepředvídatelný. Zato výtvarná stránka filmu stojí za to. Ida je skromným a čistým filmem, který klade důraz na psychologii postav a na estetiku obrazu. Napoprvé zaujme, po opakovaném zhlédnutí však nevolá. (08.07.2014)

Patrání nesourodé dvojce na cestách po odhalení pravdy z minulosti. Echm, kde já jsem to už viděl? Ano, v o pět let novějším československém Tlumočníkovi, který oproti Idě sklidil tak malý ohlas, že by mi bylo skoro trapné ho tady zmiňovat. Kdybych nenarazil na komentář uživatele honjanz, který si rovněž na Tlumočníka vzpomněl a píše, že měl větší šťávu. No, tak já si tedy taky přisadím a řeknu, že mě osobně československý, méně úmělecký příspěvek na podobné téma zaujal rovněž víc, ale Idu zatracovat nebudu. Protože taky pracuje s hodně zajímavými motivy, tématy, které mě baví a oceňuji, že i takovýto artový film se nekašlal na diváka a nabízí zajímavý příběh. I ta retro stylizace je povedenná. Nevýhoda pro mě, že to na mě i s takovým příběhovým materiálem působilo zbytečně odtažitě. Ale příběh mi byl sympatický. Slabší čtyři (10.08.2021)

Krásný film, u jehož sledování jsem si pořád říkala Jak tohle skončí, proboha. A na konci mě čekalo další překvapení. Nevysvěcená jeptiška se poprvé v životě setkává se svou tetou a společně pátrají po své rodině. Teta je chladnokrevná, světem protřelá žena, proti ní působí křehká osoba jeptišky jako Boží světlo. A konec stojí za to. (28.03.2020)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)

Ty dvě jsou tak odlišné, že je mohl dát dohromady snad jedině příbuzenský vztah. Je to sice příběh Anny / Idy, která je mladá, nezkušená a poprvé na větší cestě venku z ochranné ulity kláštera, ale popravdě ho zajímavým dělá právě její teta Wanda, což je naopak osvěžujícně netriviální figura. Art, který by klidně mohl zkusit i běžný divák... (31.03.2016)