Banda pro sebe

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

Ve filmu, literatuře má každý detail význam pro celek příběhu. Když například Bogart ve filmu někam jde, tak má pořádný důvod tam jít. V životě outsiderů je jedno kam jdou a co dělají. Mohou sice na chvilenku zažít jakousi slast ze života, jakýsi pocit souznění a výjimečnosti (tanec ve třech, běh Louvrem), ale za pár vteřin se zase nuda hlásí o slovo. A zločin? Trapnost nad trapnost a že by to byla nějaká slast...Tři hrdinové žvaní a žvaní, zatímco odtažitý vypravěč nachází ty správné věty z "vysoké" literatury (viz četba pí učitelky), chlapi si přehrávají scény z filmu (začátek), zatímco dívka vlastně nemá nic ráda, a hledá něco, něco, ale neví co./ Bohužel Godard vypráví o svých outsidrech velice nezajímavě, bez jakékoliv umělecké formy. Jistě, byl to záměr, točit na ulici, v plném provozu, mezi lidmi (dialogy doprovází reálný hluk ulice či hospody), ale výsledek je nudný. Forma nemusí být odrazem duší hrdinů. (27.11.2009)

Tradičně pěkná Coutardova kamera + několik zajímavých nápadů (rekordní běh Louverem, "minuta ticha"...) + jinak celkem nic = Průměrný Godard a jeho další hříčka o vyděděncích ve stylu (a částečně jako parodie) amerických filmů noir - tedy á la U konce s dechem (což je ovšem dle mého názoru podstatně zajímavější film). (11.12.2005)

Když si tam povídaj a jeden z nich balí holku a leje jí panáky do koly je to fajn. Nejlepší asi bylo, když celá trojice začne v kavárně dost dlouho předvádět cool taneček. Jakmile ale dojde na loupež ke které celý film směřuje, tak je to bída. Chlapi byli neuvěřitelně neschopný a ta finální přestřelka mě rozesmála. Něco tak trapného, jako umírání jedný postavy jsem fakt dlouho neviděl. Přežije pět kulek a furt pomalu jde a pak tam megakomicky chcípá. Jean-Luc Godard je holt asi moc velkej intelektuál a umí natočit lidi jen když nic nedělaj, protože jakmile se v tom filmu začlo něco dít stala se z něj fraška. (14.01.2011)

U konce s dechem 2, ale v "komediálním" ladění, ve kterém ale Godard měl málo dobrých nápadů, takže to není příjemně absurdní jako Bláznivý Petříček, ale mdlé, nevtipné a divné (v špatném slova smyslu) jako Pěstuj si pravačku. Taky to celé jde odněkud nikam, stejně jako U konce s dechem, takže mě to díky tomu nebavilo o to víc. A jestli si za půl roku vzpomenu aspoň na tu taneční scénu, bude to myslím úspěch. Trochu to zachraňovaly některé hlubší dialogy, díky kterým to není jenom samoúčelná experimentální prázdnota, ale i tak je to ten typ Godardových filmů, který mě prostě nebere, nebaví mě a nic z nich nemám. Ještě se mi teda líbily USA posedlé hlavní postavy, ale jen samy o sobě, jelikož se tu s nimi nijak nepracuje a všechny pokusy o vtip na to směřované prostě nefungují. 2* (20.04.2022)