Pěstuj si pravačku

Humor? Výsměch!... O JLG se po bouřlivém roce osmšedesátém v širší divácké obci většinou taktně mlčí, pokud už mluví, tak začasto nedělá mnohým problém odsoudit jeho tvorbu coby „pseudo“ (cokoli). Podle mě se přitom Godardova tvůrčí etapa po roce 1980 v lecčems spíše vystupňovala a stala se ještě více svobodomyslnou, nemyslím si, že by programově popřela vlastní zásady. Zachované jsou hrátky s filmem coby médiem a neutuchající touha všemožně experimentovat pro vlastní potěchu (a na úkor diváka). Takhle bych vnímal i „vtip“ ve filmu obsažený. Jde o to, že Godard neumí vyprávět anekdoty, ale jako málokdo další se dovede vysmát přímočarým postupům vyprávění, takže si (možná na základě náhody, kdo ví) sestavuje vlastní svět, stále ho popírá a cituje při tom všemožné autority. Otázka zajisté zní – interesuje vás takový humor? Neodmítám celek, zamlouvá se mi hravost, kupříkladu perfektně využitá práce se zvukem (celkem typicky). Hlavní zvukový motiv byl v nejednom případě umístěn mimo obraz a režisér ho neodkryl, nechal diváka jen tušit, co se za ním skrývá. Absurdní situace, co s toho vzešly, byly snad jediným verbálním humorem („Platini!“). Zato sám JLG se shodit jednoduše neumí. Coby kníže se ironizuje s očividnou grácií (jedna grimasa?!) a za pitomce jsou osoby kolem něj. Motiv s kapelou mě nepřesvědčil a připadá mi idealizovaný, odtržený od reality osmdesátých let. Myšlení a sny „šedesátníků“ jsou pro jejich účastníky hold nesmrtelné. Dokonale chápu otrávené reakce, my se Godardovi nesmějeme, on se vysmívá nám. (01.05.2012)

David Lynch a Jean-Luc Godard mají jedno společný - užívají symboliku, nad níž se má divák zamyslet, podle který se má ve filmu zorientovat a utvořit si tak podle ní příběh, ovšem zatímco Lynch svou symbolikou baví, Godard tou svou naopak nudí, a touto "metodou" nás má popostrčit k pochopení filmu. Ale děkuji, nechci. (11.09.2008)

Asi bych neměl hodnotit, protože jsem film viděl v originálním znění a francouzsky neumím ani slovo (ale trochu jsem věděl, o čem to je) - přesto jsem se ale (věřte nevěřte) strašně bavil - stejně těch pět dám... 15. 12. 2006 : Tak jsem to teda konečně viděl i s titulkama - a na pěti trvám. Je to překrásný film o umění, kultuře, člověku, jeho údělu a "poslání", o tvorbě, o životě. A je to sranda. (26.11.2005)

Já se fakt snažil, pro jistotu jsem si to dal dvakrát za sebou, ale je mi líto, nic. Tedy – všecky godardovské ingredience ano, humor tu a tam ano (je-li vaším šálkem humoru třeba Michel Galabru coby pilot dopravního letadla čtoucí v kabině před odletem s galabruovsky kamenným výrazem příručku pro sebevrahy), ale valnou část stopáže zabírající „dokumentární“ scény s muzikanty působí spíš jako špatně zinscenované (autenticitě pravda dvakrát nepomohly zmatečné české titulky, očividně dělané někým, kdo o muzice nemá ponětí, nebo to byl záměr a v originále se taky plácají takové nesmysly? Vzhledem k celkovému rázu filmu fakt těžko říct) a hlavně jsem se v té spoustě omáčky nedohrabal žádného pořádného kusu masa, chci říct myšlenky, ani to nebyl zas takový punk, aby jeden mohl vypnout mozek a ujíždět si na té anarchii; jiný klíč jsem k tomu nenašel. (11.10.2015)

Keď som tento film pozeral, tak zhruba v dvoch tretinách nám vypadol v baráku signál. Možno to bol osud, lebo to, čo som dovtedy videl, mi nedávalo žiaden zmysel a nemám ani v pláne to niekedy zistiť. Nechápem, kto mu to financoval a čo očakával od diváckych reakcií. Oficiálny text distribútora v niektorých tunajších obsahoch sa snaží vysvetlovať posolstvo filmu, ako keby tušil, že naňho nikto sám nepríde. (15.01.2013)