Pěstuj si pravačku

Pro mě zcela nepochopitelný film, nepochopitelné dialogy, nepochopitelný komentář mimo obraz. Zřejmě se tam někde citoval Idiot, ale to na pochopitelnosti nijak nepřidalo. Jediné pochopitelné z celého filmu bylo dohadování hudebníků ve studiu, co a jak zahrát, to mělo aspoň nějakou tu hlavu a patu. Jinak absolutně nevím, co tím chtěl Godard říct. (13.12.2006)

Tenhle film jsem ani s vypětím všech sil nedokoukal, takže hvězdičky dávat nebudu... Asi po 20 minutách sledování jsem se tak nudil, že jsem u toho začal dělat něco jinýho a jen občas jsem se mrknul, jestli se něco změnilo, ale bohužel tam bylo pořád stejný blábolení... Nakonec jsem to po hodině vypnul úplně. Takže nehodnotím, ale to, že jsem to nevydržel, o mnohém svědčí... (04.01.2007)

Poskládej si svůj vlastní film. Naneštěstí (?) nedává Godard divákovi absolutní svobodu (divák je stále limitován obsahem obrazu), ale ani manuál, odkud s rekonfigurací začít, tip čeho se chytit, aby z chaosu vyvstal alespoň jakýs takýs řád. Výsledek: prázdnota a bloudění (křeč); tázaní se, zda se múza minula s Godardem či s Vámi. 1* za přemýšlení nad tématem výkonnosti vlastní imaginace, 1* z úcty ke Godardovi (tohle byl bohužel první film, který jsem viděl po jeho smrti, a to v rámci piety, rozloučení; inu, ne vždy se výběr filmu povede). 35 % (19.10.2022)

Humor? Výsměch!... O JLG se po bouřlivém roce osmšedesátém v širší divácké obci většinou taktně mlčí, pokud už mluví, tak začasto nedělá mnohým problém odsoudit jeho tvorbu coby „pseudo“ (cokoli). Podle mě se přitom Godardova tvůrčí etapa po roce 1980 v lecčems spíše vystupňovala a stala se ještě více svobodomyslnou, nemyslím si, že by programově popřela vlastní zásady. Zachované jsou hrátky s filmem coby médiem a neutuchající touha všemožně experimentovat pro vlastní potěchu (a na úkor diváka). Takhle bych vnímal i „vtip“ ve filmu obsažený. Jde o to, že Godard neumí vyprávět anekdoty, ale jako málokdo další se dovede vysmát přímočarým postupům vyprávění, takže si (možná na základě náhody, kdo ví) sestavuje vlastní svět, stále ho popírá a cituje při tom všemožné autority. Otázka zajisté zní – interesuje vás takový humor? Neodmítám celek, zamlouvá se mi hravost, kupříkladu perfektně využitá práce se zvukem (celkem typicky). Hlavní zvukový motiv byl v nejednom případě umístěn mimo obraz a režisér ho neodkryl, nechal diváka jen tušit, co se za ním skrývá. Absurdní situace, co s toho vzešly, byly snad jediným verbálním humorem („Platini!“). Zato sám JLG se shodit jednoduše neumí. Coby kníže se ironizuje s očividnou grácií (jedna grimasa?!) a za pitomce jsou osoby kolem něj. Motiv s kapelou mě nepřesvědčil a připadá mi idealizovaný, odtržený od reality osmdesátých let. Myšlení a sny „šedesátníků“ jsou pro jejich účastníky hold nesmrtelné. Dokonale chápu otrávené reakce, my se Godardovi nesmějeme, on se vysmívá nám. (01.05.2012)

Čí řev ve Wimbledonu asi kníže parodoval? „Člověk čeká celou věčnost a uvažuje, ano uvažuje, je-li nějaký rozdíl mezi Idiotem, Individuem a jím, Člověkem.“ Obrazy se střídaly příliš rychle. Nebyl to film na moje gusto. Možná jsem pro něj neměla dost času, trpělivosti, pochopení. Godard není přesně má krevní skupina. (Je to klišé, ale je to pravda.) Byť dává divákovi prostor pro fantazii. Ale Idiota jsem v tom při nejlepší vůli nenašla. Byť jsem jej četla a několikrát viděla v divadle i ve filmu. (18.09.2008)