Žít svůj život

Obrazové vyprávění příběhu Godard pojal kapitolovou formou, tzn, že film není vyprávěn jako jeden souvislý film, ale formou několika scén - kapitol z nichž každá má svůj název, ale není třeba se bát jednotlivé kapitoly dávají velmi zdařilý celek, který nás navádí ke spoluexistování s hlavní hrdinkou. Tahle forma vyprávění umožňuje režisérovi věnovat se detailům a nechat vyniknout herecký Anin talent, nevím jak vy, ale já si Nanu zamiloval. Prostředí ostatně jak už je u Godarda, ale i mnoha dalších kluků z nové vlny působí velmi civilně až chladně, kamera se nebojí netradičních kompozic a můj kvalitní divácký zážitek překazily snad jen dvě kapitoly ke konci, při kterých jsme měl pocit, že se nám pan režisér chce zbytečně vykecávat. Tohle minus však vyrovnal konec, kdo zná francouzskou kinematografii ví, že franticí umí ukončovat hodně tvrdým KO, ale tnehle závěrečnej direkt mě fakt docela zabolel. (10.05.2014)

Po ztřeštěné komedii Žena je žena mění Godard zcela polohu a pouští se do tohoto syrového dramatu, které má být zjevnou poctou Zolovi. Smutný příběh bývalé herečky Nany, která se rozhodne "žít svůj život" a skončí jako prostitutka, je pojednán velmi syrově (i proto se možná točilo na "dokumentární" černobílý materiál - předchozí film byl barevný). Nana, kterou zahrála krásná Anna Karina, nepřestává být idealistkou ani v nejhorších okamžicích. Život se k ní však chová macešsky až do úplného konce. (02.12.2005)

Dokonalost není potřeba detailně analyzovat, stačí se ní nechat unášet. Tento Godardův film jsem s odstupem času viděl dnes už potřetí a považuji ho za dokonalý a dlouhodobě za režisérův nejlepší (byť se teď u mě co do největšího zážitku z Godardovy tvorby začal prát s Bandou pro sebe :)). Dokáže na mě pokaždé hodně zapůsobit komorním dramatem mladé ženy svedené vlastním rozhodnutím a osudem na špatnou stranu, upoutat všemi nápaditě vyladěnými záběry v jednotlivých střípcích a kapitolách tak, že mi zde vůbec nevadí ani délka záběrů, krásnou hudbou a v neposlední řadě půvabnou a herecky excelentní Annou Karinou v jedné z její životních rolí. Nejoblíbenější scéna: Příjemně poetická chvilka v 6. kapitole v doprovodu šansonu Jeana Ferrata. Nejzábavnější: Přeci balónek a taneček u kulečníku! Nejpůsobivější: Rozhodně kapitola poslední. Nejdřív silný vrchol romance, poté tragedie. Nejsymboličtější: Pro mě osobně 11. kapitola. Pamatuji si, jak mě kdysi poprvé ono filozofování s dědouškem o slovách, mlčení a samotě dostalo do transu, až časem jsem v něm postřehl i dříve přehlédnutý nadhled. Ale pořád je to stejně kouzelné a má v sobě jako celý snímek podmanivou atmosféru. Filmové umění dělané s láskou, je to vidět i slyšet... ústřední hudební motiv se mi okamžitě zapsal do srdce. [95%] (15.09.2022)

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)