Běsi

Gudaulin říká: "... o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají..." To ovšem. Já se navíc domnívám, že se Dostojevský nedá natočit vůbec - pokud se to nevezme "zgruntu", jak to třeba udělal ve své prvotině Aki Kaurismäki. Jádrem objemných děl F. M. Dostojevského nejsou vypjaté okamžiky (ca. 10%), ale jakási střední poloha (70%), kdy se sice něco děje, ale především se hodně se zvažuje, vyvozuje, plánuje, hodnotí, zkrátka přemítá. A to organicky začlenit do jednoho filmu (byť dvouhodinového) prostě nejde. Ne jinak než trpělivým čtením se lze dobrat nomádské podstaty zla, kterou v Běsech reprezentuje především Petr Verchovenskij. K dokreslení: podobně je to u vztahu Dostojevskij a rozhlas. Nedávno jsem poslouchal rozhlasové hry Bratří Karamazovy a Idiot a dramatizované četby (Zločin a trest / Преступление и наказание (s Hrušinským jako Porfirijem) a Uražení a ponížení / Униженные и оскорбленные (s Kemrem jako Ichmeňovem), uvádím i původní názvy, protože jsem tyto knihy četl i rusky; na ruském černém trhu se těžko získávaly, byly silně ohmatané a drahé). Hlavně jsem chtěl ale říct, že mezi četbou a hrou byl nebetyčný rozdíl k prospěchu první. Samotný film nekomentuji, viděl jsem jej sice dvakrát, ale časový odstup je poměrně velký, stejně jako dojem, který ve mně zanechal. (25.12.2014)

Upraveno v březnu 2022. Běsi v představě Andrzeje Wajdy jsou především reakcí na komunismus s lehčími karikaturními sklony ve výchozím prostředí a ideologii vítězné revoluce pracujícího lidu. Předloha Fjodora Michajloviče Dostojevského byla satirou ruského idealistického boje, revolucionářského ohně a stavu víry v psychedelickém rozpoložení široké náruče ruské duše. Wajda si sice nechal Běsi upravit pro svou filmovou potřebu, ale hlavní atributy nechal zachovány: ztrátu víry a z ní vyplývající nihilismus na jedné straně a na té druhé překračování morálních hranic dobra a zla, idealistický nacionalismus, radikálnější filosoficko-sociální tendence jako šigalevismus, ideovou impotenci a křesťanskou víru jako jedinou, byť nejistou naději lidské sounáležitosti. Hlavní postavou filmového představení svébytné ruské psychedelie je Šatov (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz), mladík vzdorující své socialistické minulosti a nemorální nenávisti v radikalizaci revolučního zápalu. Vznešené hodnoty pravoslavné víry jsou jeho odpovědí k pozvednutí společnosti ze zla. Důležitými postavami jsou zdvořilý mladý aristokrat bez morálních zábran, fascinovaný temnotou duše a překračující hranice z potěšení i ze skryté touhy po trestu Nikolaj Stavrogin (zajímavý Lambert Wilson), a manipulativní a vychytralý nihilistický revolucionář, řídící se podle katechismu revolucionáře, jenž vybízí ke zvyšování zla a neštěstí pro rozšíření revolučního prostředí, Petr Verchovenskij (dobrý Jean-Philippe Écoffey). První ženskou postavou je Líza (příjemná Philippine Leroy-Beaulieu), vzdělaná gubernátorova dcera, rozechvěle okouzlená charismatickým Stavroginem, přesto se dokáže duševně osvobodit. K výraznějším postavám patří inženýr a stoupenec filosofického nihilismu, toho typu, který zastával i Ladislav Klíma, Kirillov (Laurent Malet), a Petrův otec a neškodný idealista, stojící nevědomky za rozkvětem zla a nihilismu, Štěpán Verchovenskij (sympatický Omar Sharif). Z dalších rolí: vystrašený a zmanipulovaný gubernátor (Bernard Blier), chromá, nešťastná choť Stavrogina Marie Lebjadkina (Jutta Lampe), její spekulující bratr (Wladimir Yordanoff), Šatovova navrátivší se žena Marie (Isabelle Huppert), autor extrémního řešení všeobecné rovnosti lidí Šigalov (Philippe Chambon), výraznější člen Petrovy revolucionářské bandy Virginskij (Jean-Quentin Châtelain), pianista z Petrovy bandy Ljamšin (Zbigniew Zamachowski), hostinská a porodní bába Virginská (Bożena Dykiel), nebo ten zlodějíček a vrah Feďka (Serge Spira). Převést Dostojevského literární výtvor Běsi do filmové podoby není snadný úkol, Wajda si předlohu poupravil a rozehrál psychedelický marast ruské duše v obdivuhodném, a přesto lehkém, nasazení. Pozoruhodný filmový zážitek s politickým rámcem. (24.01.2010)

Tak bohužel nízké hodnocení tohoto filmu je zcela na místě. Nemastná neslaná adaptace, ve které je všechno pomalé a rozbředlé, takže to diváka prostě nudí. Kniha je založená převážně na dialozích a přesto mi přišla dost akční, film už bohužel nikoliv. Wajda Dostojevského Běsi okleštil docela hodně, některé podstatné události vynechal, což ovšem jinak ani nejde, jiné podle mě dezinterpretoval. Dobře ztvárněný byl Petr Verchovenský a Ivan Šatov, který se oproti knize stává hlavním hrdinou. Špatný nebyl ani Kirillov. Jen karikatura zbyla z myslitele Šigaljova. Výrazně dezinterpretován byl Petrův otec Stěpan v podání Omara Sharifa. Taky postava Lízy měla tak málo prostoru, že vypadala jen jako hysterická husa, které se do děje připlete jen proto, aby mohla omdlít. Největším nedostatkem je ovšem postava Nikolaje Stavrogina, který je rozhodně nejvýraznější postavou románu, ale ve filmu je nejen nepřesvědčivý, ale navíc se asi v polovině, kdy se sotva stihl uvést, rychle z děje vytratí. V podání Jana Budaře v Morávkově inscenaci to bylo jiné kafe! (16.11.2007)

Wajdova snaha převést knihu do filmové řeči byla sice ušlechtilá, ale úspěch se nedostavil. Poprvé jsem u filmu usnula. Chaotické popocházení a výkřiky panoptika divných zjevů mi připadaly jako přenosy záběrů skryté kamery z ústavu s vysokými zdmi. Nicméně, protože mám ráda Dostojevského, přečetla jsem si knihu a na film se podívala znovu. Můj dojem, že se to nepovedlo se potvrdil. Omar Sharif je důvod dodívat se téměř na jakýkoliv film (z čehož plyne, že jeho postava nesmí umřít na začátku), ta snaha zfilmovat knihu, kde je velká část dějů, vztahů a pohnutek jen naznačená se musí ocenit, ale kdo chce strhující Běsy, nechť si opatří knihu. (31.08.2010)

Dojem prkennosti dialogů může mít na svědomí toporný překlad a ochotnický dabing (jak může někdo takovýhle film vydat bez titulků?); ten kousek, co jsem si pustil v originále, zněl o dost přesvědčivěji, ale fráninou bohužel nevládnu natolik, abych to dal celé. Kouskované vyprávění vyzobávající z děje, co se hodilo – no proč ne, nějak se člověk s jeho košatostí vyrovnat musí a ne každý je Bondarčuk, aby ty bijáky natočil rovnou čtyři. Nemyslím si, že by film bez znalosti předlohy nefungoval, sděluje ovšem něco jiného než kniha a klade extra nároky na pozornost a ochotu domýšlet si z náznaků. Kamera za mě velice fajn. Vnucující se hudba moc nepotěšila (otázka je, nakolik za to může placatý dabingový mix). Kolem a kolem je Dostojevského lepší číst. (30.08.2012)