Les Possédés
The Possessed
Besi
Obsahy(1)
Filmová adaptace nejdiskutovanějšího románu F. M. Dostojevského, který vyvolal pohoršení pro svůj kritický pohled na revoluční radikalismus. Wajda ztvárnil jen část předlohy, rekonstruoval pouze linii politické konspirace, aby demaskoval zhoubnost destruktivních revolučních aktivit nezralých, zakomplexovaných a mocichtivých jedinců. V poněkud akademicky pojatém snímku spočívá značná váha na dialozích a hereckém projevu především francouzských představitelů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (48)
Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. ()
Dojem prkennosti dialogů může mít na svědomí toporný překlad a ochotnický dabing (jak může někdo takovýhle film vydat bez titulků?); ten kousek, co jsem si pustil v originále, zněl o dost přesvědčivěji, ale fráninou bohužel nevládnu natolik, abych to dal celé. Kouskované vyprávění vyzobávající z děje, co se hodilo – no proč ne, nějak se člověk s jeho košatostí vyrovnat musí a ne každý je Bondarčuk, aby ty bijáky natočil rovnou čtyři. Nemyslím si, že by film bez znalosti předlohy nefungoval, sděluje ovšem něco jiného než kniha a klade extra nároky na pozornost a ochotu domýšlet si z náznaků. Kamera za mě velice fajn. Vnucující se hudba moc nepotěšila (otázka je, nakolik za to může placatý dabingový mix). Kolem a kolem je Dostojevského lepší číst. ()
Wajdova snaha převést knihu do filmové řeči byla sice ušlechtilá, ale úspěch se nedostavil. Poprvé jsem u filmu usnula. Chaotické popocházení a výkřiky panoptika divných zjevů mi připadaly jako přenosy záběrů skryté kamery z ústavu s vysokými zdmi. Nicméně, protože mám ráda Dostojevského, přečetla jsem si knihu a na film se podívala znovu. Můj dojem, že se to nepovedlo se potvrdil. Omar Sharif je důvod dodívat se téměř na jakýkoliv film (z čehož plyne, že jeho postava nesmí umřít na začátku), ta snaha zfilmovat knihu, kde je velká část dějů, vztahů a pohnutek jen naznačená se musí ocenit, ale kdo chce strhující Běsy, nechť si opatří knihu. ()
Tak bohužel nízké hodnocení tohoto filmu je zcela na místě. Nemastná neslaná adaptace, ve které je všechno pomalé a rozbředlé, takže to diváka prostě nudí. Kniha je založená převážně na dialozích a přesto mi přišla dost akční, film už bohužel nikoliv. Wajda Dostojevského Běsi okleštil docela hodně, některé podstatné události vynechal, což ovšem jinak ani nejde, jiné podle mě dezinterpretoval. Dobře ztvárněný byl Petr Verchovenský a Ivan Šatov, který se oproti knize stává hlavním hrdinou. Špatný nebyl ani Kirillov. Jen karikatura zbyla z myslitele Šigaljova. Výrazně dezinterpretován byl Petrův otec Stěpan v podání Omara Sharifa. Taky postava Lízy měla tak málo prostoru, že vypadala jen jako hysterická husa, které se do děje připlete jen proto, aby mohla omdlít. Největším nedostatkem je ovšem postava Nikolaje Stavrogina, který je rozhodně nejvýraznější postavou románu, ale ve filmu je nejen nepřesvědčivý, ale navíc se asi v polovině, kdy se sotva stihl uvést, rychle z děje vytratí. V podání Jana Budaře v Morávkově inscenaci to bylo jiné kafe! ()
Gudaulin říká: "... o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají..." To ovšem. Já se navíc domnívám, že se Dostojevský nedá natočit vůbec - pokud se to nevezme "zgruntu", jak to třeba udělal ve své prvotině Aki Kaurismäki. Jádrem objemných děl F. M. Dostojevského nejsou vypjaté okamžiky (ca. 10%), ale jakási střední poloha (70%), kdy se sice něco děje, ale především se hodně se zvažuje, vyvozuje, plánuje, hodnotí, zkrátka přemítá. A to organicky začlenit do jednoho filmu (byť dvouhodinového) prostě nejde. Ne jinak než trpělivým čtením se lze dobrat nomádské podstaty zla, kterou v Běsech reprezentuje především Petr Verchovenskij. K dokreslení: podobně je to u vztahu Dostojevskij a rozhlas. Nedávno jsem poslouchal rozhlasové hry Bratří Karamazovy a Idiot a dramatizované četby (Zločin a trest / Преступление и наказание (s Hrušinským jako Porfirijem) a Uražení a ponížení / Униженные и оскорбленные (s Kemrem jako Ichmeňovem), uvádím i původní názvy, protože jsem tyto knihy četl i rusky; na ruském černém trhu se těžko získávaly, byly silně ohmatané a drahé). Hlavně jsem chtěl ale říct, že mezi četbou a hrou byl nebetyčný rozdíl k prospěchu první. Samotný film nekomentuji, viděl jsem jej sice dvakrát, ale časový odstup je poměrně velký, stejně jako dojem, který ve mně zanechal. ()
Reklama