Jak jsme hráli čáru

Vonkoncom nechápem ako mi tento film mohol tak dlho unikať. Pokiaľ máte radi filmy s námetom ako napríklad Báječná léta pod psa (1997) alebo Pelíšky (1999), tak ste na správnej adrese. Aj tu sa rozoberá dospievanie detí v ťažkej dobe socializmu a nazeranie detskými očami na niektoré sociálne problémy v súvislosti s touto ideológiou. Rukojemník dokázal jasne a presvedčivo pomenovať, čo je v živote naozaj dôležité. Podrobnejšie rozobral napríklad úctu k predkom, na ktorú sa žiaľ v dnešnej dobe čoraz častejšie zabúda. Lasica mi tu ale vadil, nemôžem si pomôcť, neznášam ho. Tiež škoda, že sa film predaboval do češtiny, vyznievalo to komicky - osudová chyba, ktorá podľa môjho názoru zapríčinila, že film prešiel kinami v podstate bez povšimnutia. Slabší nadpriemer. 70/100 (15.04.2021)

To co Češi provedli s tímhle filmem je šílenost. Co to bylo za dabing a dialogy? Nejvíc jsem to nemohl překousnout u Libušky, co dabovala sama sebe. A teď k samotnému filmu: Pokud nečekáte druhou Obecnou školu, dostanete na dnešní poměry vcelku hezký film. Je to poměrně celé o vylomeninách malých uličníků, ale tak nějak to má své kouzlo. Závěr byl parádní. Určitě tedy tenhle film zkuste. (29.05.2016)

Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (25.08.2020)

Film plný skvělých hereckých výkonů. Těžkého dětství v těžké době a komplikovaných přátelstvích a ještě komplikovanějších nepřátelstvích. Zároveň ale film, který místy nedrží pohromadě. Jakoby byl slepencem různých scén, které na sebe nijak nenavazují, jen aby byla vyplněna dějová linka ne/setkání syna s rodiči. Nelíbí se mi ta nesourodost a některé pro příběh zbytečné pasáže. Naopak se mi líbí, že občas tvůrci šli až na dřeň a nebáli se ukázat krutou realitu ve světě dětí. Ve výsledku tedy jde o lepší průměr, který zůstal jen kousek před tou čtvrtou hvězdou. Mírný palec nahoru. 70% (28.10.2017)

Jak už tady podotknul Enšpígl, jde o velmi nenápadný snímek. Kdybych ho náhodou nezaregistrovala v programu ČT, tak jsem ho přešla bez povšimnutí. Příběh je určen pro malé i velké. Každý si tu najde to své. Průvodcem nám je malý Petr, žijící u babičky a dědečka, jehož očima celé dění sledujeme a prožíváme. Je dobře, že takové filmy ještě vznikají. Děti mají jiné vnímání světa a vidí věci jinak než dospělí, dost často jako hru, kdy si plně neuvědomují reálné nebezpečí, které jim může hrozit. (04.07.2016)