Hledání Vivian Maier

Zde je třeba oddělit dvě zásadní věci. Vivian Maier byla úžasná fotografka a její pouliční snímky berou dech. Zcela po právu by se mohla rovnat těm nejlepším. Otázkou zůstává, jestli člověk, který její fotografie objevil, by měl najednou režírovat dokument, ve kterém i sám vystupuje a provází ho. Koncepce a struktura "příběhu" je trochu podobná Pátrání po Sugar Manovi, jenže narozdíl od něj, to jediné opravdu zajímavé v tomhle dokumentu jsou samotné fotografie, které Vivian Maier za svůj život pořídila. Zbytek je pak kolekce mluvících hlav, které tak nějak bez ladu a skladu plácají jednu neurčitou vzpomínku na ní za druhou. Nominace na Oscara je úsměvná. 6/10 (23.09.2015)

35%. Naprosto zbytečný, nudný a velmi špatně a bez respektu vůči divákovi koncipovaný dokument nedokument, který vlastně vůbec o ničem nevypovídá. Čekal jsem třeba pátrání po otázce, proč Vivian Maier po desítky let nikdy nikomu neukázala svoje fotografie, proč byla tak tajemná, odhalení nějakých nových informací, zajímavých informací. Místo toho jsem se dočkal egocentrické a narcistické propagace nesympatického Johna Maloofa, který si hraje na hrdinu, že objevil umělce ve Vivian Maier, přitom ale to jediné, co v tomto dokumentu vykazuje opravdové kvality a je skutečnou pastvou pro oči, jsou její fotografie, na kterých Maloof ani dokument samotný nemá sebemenší podíl. K tomu všemu je to dokument režijně necitlivý a amatérský a z hlediska zaujetí divákovy pozornosti silně nezvládnutý, navíc tvořený úplně evidentně účelově na oscarový efekt. I proto jsem jej ani nedokoukal do konce. Věřte, že je hodnotnější najít si galerii Vivian Maier a projet si její fotografie, než se podívat na tento dokument a ztratit 83 minut drahocenného života, který byste mohli strávit třeba tvořením hezkých fotografií v inspiraci této skvělé fotografky. Jako fotograf jsem velmi zklamán, až pohoršen. (25.01.2015)

Dokumentární detektivka už se pomalu stává žánrem samým o sobě. Kdo byla fotografka, která fotila prakticky denně a přitom své fotky nikomu neukázala? Po americku se tu trochu moc tlačí na emoce a občas jsem nevěřil, že zpovídaní lidé takové věty vymysleli sami, spíš jsem podezíral tvůrce, že jim řekli, co by chtěl slyšet (nebo jim to rovnou napsali). Ale pokud vás aspoň trochu zajímá fotografie, tak jim to nejspíš odpustíte. (04.01.2018)

Našlo se umění a chyběl autor. Nalezené umění se rozrůstalo a touha poznat autora se zvětšovala. To je jeden ze standardních příběhů, které se stále opakují. Nejdříve je třeba vykořistit umění a potom jeho autora. Škoda jen, že jsme se zde věnovali příliš autorovi (drama téměř s kriminální zápletkou) a méně klasifikaci a analýze umění. Už ze vzorku, který byl ve filmu představen, je patrné, že srovnání s Cartier-Bressonem obstojí. (14.09.2020)

Rozhovor s režisérem: http://www.indiefilm.cz/2014/04/17/rozhovor-s-reziserem-johnem-maloofem-fotografie-ktere-mi-zmenily-zivot/ ....Znal jsem první rodinu, pro kterou Vivian pracovala od roku 1956 celých šestnáct let. Také jsem věděl, jak vypadaly jejich děti, protože si je hodně fotila a já měl negativy označené těmito letopočty. Poté jsem začal nacházet další rodiny a rozpoznávat nové tváře. To mi pomáhalo i naopak – když některým negativům chyběla datace, ale já poznal tvář na fotografii, mohl jsem s jistotou říct, z jakého období negativ je, s rozptylem jednoho, dvou, někdy i pěti let. Odhaloval jsem dílky skládačky, které do sebe postupně začaly zapadat.... (20.04.2014)