Get On Up - Příběh Jamese Browna

Čekal jsem, že by mě to mohlo chytnout víc. Jenže skoky v čase můj prožitek rozmetaly a vyzdvihnout tak můžu asi jen Bosemana, který si respekt zaslouží. Jinak uteklo přes dvě hodiny mého života a já nemůžu zahnat pocit, že jsem je mohl (a měl) vyplnit jiným filmem. Tento je jen průměrný. 50 % Oblíbená část- pohřeb (18.02.2015)

Myslel jsem, že v devět večer půjde v multiplesku na film o Jamesovi jen ten, kdo chce jít na film o Jamesovi. A ona půlka lidí odešla! No dobře, uvedu to na pravou míru - zbylo nás pět "pozůstalých". Vzhledem k tomu, že kvůli hudbě ani kvůli herectví nebyl důvod odcházet, museli ty lidi bejt rasisti - film je totiž dost noir ve smyslu, že bílejch se tam moc nevyskytuje. Rasista jsem asi i já, páč jsem opět během sledování toho množství černochů dostal děsnou chuť na fried chickin, ač se tam na rozdíl od The Help objeví jen jednou. The Help to připomíná i tim, že z těch pár bílejch, co se tam vyskytne, nejsou někerý vykreslený zrovna lichotivě, hlavně ale použitím Violy Davis a Octavie Spencer. Dalším následkem tohoto filmu bude návštěva ajTjůnz. Taková pecka, jako Ray to není, ač je herecký výkon Chadwicka Bosemana strhující a srovnatelný s Jamiem Foxem - častý použití nelinearity vyprávění tady totiž neni úplně zvládnutý, čimžto pádem poněkud mate a sráží to muj dojem z jinak fakt skvělýho filmu někam těsně pod osumdesátku. (19.11.2014)

Na film se asi i kdykoliv rad podivam znovu, jak zde někdo myslim napsal, je to přinejmenšim best jeho hitů zabaleny v havu jakehosi filmu, tak už jen proto. Měl jsem radost z vykresleni jeho dětstvi i puberty, vývoj vztahu mezi nim a Birdem taky poměrně dobře podany. Jenže potom možna vic Browna v devadesatkach a meně v sedmdesatkach. Ten film se cely sekl zbytečně ve dvou dobach, ktere byly dejme tomu dobře ukazane, jenže dětstvi a potom dospívaní a posleze vlastně proražení a dal už nic. Starnuti tam nebylo a to bylo podle mě na Jamesově životě nemeně duležite, než cokoliv ostatniho. To mi prostě určitým způsobem vadi. A nakonec tradičně pujdu proti davu, ne proto, že bych se v tom vyžíval, ale mě asi narozdil od všech ostatnich Boseman přesvědčil jen na pul. Dostalo mě to, jak ho mluvil, opravdu si dovedu představit, že James podobně mluvit mohl a mohl mit i podobny hlas, nacvičil si chuzi, to by taky měl, když už někoho hraje, zahrát určitou polohu chování už podle mě neni vlastně nic těžkeho, ale ja tam neviděl ty typicke Jamesovi vyrazy v tváři, ktere byly charakteristicke a podle mě se daly zahrat. Neviděl jsem tu elegantni povyšenost, ten výraz v očich řikajici, patřite mi všichni a zároveň ukazoval nesmirne nadšeni. Tohle všechno a mnohem vic jsem neviděl. Tudíž je asi už nyni jasne, že se mi prostě ten film libil jen z pulky, což je ale pořad lepši, než kdyby se mi nelibil vubec. Ještě musim ale znehodnotit celkovy způsob vyprávění, kdy se jak zde take už bylo zmíněno, přeskakovalo zcela nesmyslně z mista na misto a dokonce z času do času, nesouvisle, bez jakýchkoliv nití, to mi vlastně take vadilo. Nicméně, jak pišu, to co film nabidl, bylo fajn, jen to měl nabidnout trochu jinak a měl toho nabidnout mnohem vic. I třeba za cenu, že by někde ubral. (13.01.2015)

Životopisné dílo s drama prvky snažící se vystihnout příběh fenomenálního zpěváka a originálního člověka. Nutno říci, že film nám ukázal, že James měl těžké dětství a v dospělosti byl velice samolibý a sebestředný, což asi nebyl hlavní záměr tvůrců. Avšak o jeho hudebních kvalitách nemůže být sporu, přišel na trh s něčím novým a udělal ze sebe hvězdu na kterou, například kvůli písničce I feel good, budou vzpomínat ještě další generace. Dávám zelenou lidem, kteří se snaží vyjít a prorazit s něčím novým a Jamesovi se to podařilo. Je zajímavé, že mnoho těchto lidí nemělo jednoduchý život a k své bohaté budoucnosti se prokousali trnitou cestou. Tate Taylor zrežíroval život tohoto muže tak nějak rychle, možná málo výrazně, ale naopak vše podstatné vystihl. Dávám 70% - tři hvězdy. (11.01.2015)

Tím jednoznačně nejlepším jsou hudební záběry, tedy scény z koncertů, které jsou natočeny takřka dokonale – mají skvělý rytmický střih, výtečné celkové i detailní záběry, bezchybné jsou i herecké výkony protagonistů, doslova převtělených ve zpěváka a jeho doprovázející „mašinu“. Je dost možné, a vlastně i pravděpodobné, že právě hudební složku si producent Mick Jagger ohlídal se zvláštním důrazem. Ostatně Brownovy koncerty dobře znal už od svého mládí a jako osobnost jej obdivoval.Film vypráví Brownův život v mozaikovitých scénách, jsou zde vlastně všechny konstanty podobných příběhů: těžké dětství, postavení se na vlastní nohy, první úspěch, první pád, jejich střídání a konečné postavení v americkém hudebním panteonu.Jenomže mluvíme o Brownovi, a tak je vše jaksi dvojnásobné: tam, kde v jiných filmech pophvězdy jen lehce vyšilují, tam Brown rovnou střílí. Velký problém filmu není ani tak jeho klipovitost jako spíš zásadní pasáže, brané až příliš letem světem (kriminály, drogy), a hlavně pak režisérovy až příliš umělecké ambice.Ty se prostě do kontextu filmu nehodí. A když malý Brown ve zpomalených prostřizích pronáší hluboké pravdy dospělého, je to spíš k smíchu než k obdivu. (16.06.2020)