Whiplash

Můj děd, starý to notorik a promiskuita, býval za svých živých let taktéž jazzovým hudebníkem. Netuším sice, jestli kromě jiného klepal taky do bubnů, protože než jsem se stihl narodit, tak si zaklepal tak maximálně bačkorama, ale viděl jsem několik zachovalých starých fotografií, kde ve svých maskulinních dlaních pevně třímal raritní tenorový saxofon, kterého se dotýkal s grandiózní něžností, jakoby rozvážně poklepával na křehkou skořápku své rozmarné duše a pomalu prostupoval do vnitra melodicky tepajícího srdce. A zatímco nechal skrze mosazný nástroj naplno rozeznít své myšlenky, kterým dal formu podmanivých tónin, tak kolem něj rezonovala magická aura a asi čtyři spoře oděné děvky v korzetech s kozama tak velkýma, že musely mít vlastní gravitační pole. A to přitom děda vypadal jak ošklivej zoufalec, kterýho z prdele vysral Justin Bieber poté, co snědl zkaženej párek se swagem. Proto jsem se i já chtěl stát jazzovým hudebníkem, protože ženský s vámi chtěly šukat, i když jste byl odpudivý konglomerát genetických vad. Sbalit dneska babu na svoji soukromou sbírku jebáků je totiž docela fuška. Inu, jak vidíte, můj naivní dětský sen se mi nesplnil, protože jsem nebyl svými rodiči dostatečně podporován a taky jsem prachy na školu profetoval, proto jsem do jazzového světa drsných motivačních praktik nahlédl alespoň skrze tento napínavý, emocionální a nadprůměrně zahraný snímek. (10.01.2015)

Trýznivý láskonenávistný vztah žáka, který prahne po tom být nejlepší a učitele, který prahne toho nejlepšího vychovat, takže buď oba vyhrají nebo prohrají. Brutální metodu cukru a biče neuplatňuje jen učitel v suverénně démonickém i vtipném podání J. K. Simmonse, ale i režisér na diváky, když střídá příjemné scény s těmi sakra nepříjemnými, což vrcholí v pekelném finále. Drama jako řemen. Pecka. (09.02.2015)

Je to jako Duel Frost / Nixon, kde proti sobě stojí Nixon a Nixon. Nejen strhující cvičení v rytmickém střihu, ale v pravých chvílích překvapivě nevypočitatelné - ani jedna z postav (učitel x žák) tu totiž nepředstavuje pozitivní, nebo negativní model, místo osvícení tu nastupuje kreativní šílenství. Chazelle proti sobě postavil dva posedlé a bezskrupolózní zmrdy, k jejichž lidským stránkám se chová podobně jako oni sami. Neomaleně je odhazuje jako zátěž a vrací se k nim jen okrajově. Whiplash mohl být kravina na mnoho způsobů, melodrama o klukovi, který docení sílu lásky, oslava génia, který povstane v těžkém zápasu se svým nedostižným vzorem, ale ve skutečnosti je to spíš strhující sólo o posedlosti a destruktivitě těch, kteří touží po dokonalosti za každou cenu. Vážím si toho, že Chazelle se v klíčových momentech vyhne otravným žánrovým schématům prostě proto, že si nevšímá jakýchkoli jiných témat a troufá si nekompromisně vypouštět scény, které bychom v jiných snímcích sledovali mnohem déle a které by postavy "více polidštily" a umožnily nám se s nimi identifikovat (např. příprava na finální koncert). Whiplash podobně jako Andrew a Terence jde tvrdě za svým - za euforií smíšenou s lehkým odporem a nikdy nenaplněným mírem mezi ústředním duem. Řečeno terminologií Star Wars: temná strana zas jednou zvítězila. Triumf sociopatů. Tak to má být. Určitě ne nejvrstevnatější film, ale rozhodně cosi jako Černá labuť udělaná bez snobské snahy působit démonicky. Od prvního taktu to tam je. V každém tónu a v každém záběru na fotogenicky setmělý New York. [85%] P. S. Karegoricky žádám Oscara pro jazzového Darthe Vadera. (23.01.2015)

Znervózňuje mě přítomnost Whiplashe na Oscarech, protože bych byl rád, kdyby si filmy tohoto ražení zachovaly svojí spontánnost, přímost a jednoduchost a nepropadly akademickým kalkulům. Whiplash je každopádně povedený kousek, hodně precizní. Možná se mohl Chazelle režijně ještě trochu víc odvázat, protože pasáže plné zajímavých obrazů střídají ty až zbytečně umírněné. Možná je to ale na druhou stranu dobře, že se ten film i přes tolik možností nestal ničí exhibicí a především vypráví svůj příběh o posedlosti. (28.01.2015)

Film to ve vztahu despota-žák hrotí možná až moc, ale i tak neexistuje za poslední roky lepší ukázka toho, že talent sám od sebe nestačí. Že talent, nepřiživovaný dennodenním drilem, nezměrnou pílí, soustředěním a touhou po maximalismu, bez ohledu na překážky, je vám vlastně k ničemu. Protože jak říká J.K.Simmons „neexistujou dvě horší slova, než dobrá práce“. S „dobrou prací“ se jděte bodnout, géniové musí chtít víc. Podobné pocity jsem naposledy zažíval u filmu ´Biliárový král´(The Hustler) z roku 1961, s Paulem Newmanem, který o talentu říká to samé, ač je vlastně o úplně jiném odvětví. Tedy vyznění filmu je víceméně jasné a je jedno, jestli je o bubenících, houslistech, hráčích kulečníku, či třeba o tenistech. Ten poznatek o TALENTU je univerzální. (04.02.2015)