Děti

Tak som na doporucenie miestnych 4 a 5 hviezdickovych mentalov zase pozrel na domaci pokus a zas na hovno. Dej to nemalo, detski herci nevedia hrat /ani dospeli/, reziu to asi ntiez nemalo : ne, ne, na taketo "nadhery" zvysoka seriem a ostanem verny radsej europskej tvorbe : El metodo, Kak ja provjol etim letom z RF, Optimisti zo Srbska : 5 % (15.09.2015)

Méně je někdy víc. "Jenom" soubor čtyř povídek provázaný velmi volně motivem nukleární rodiny, ale Jaroslav Vojtek v každém okamžiku přesvědčuje, že přesně ví, kdy pozorovat z povzdálí, kdy přejít na detail, kdy dynamicky rozhýbat mizanscénu a kdy jí naopak zmrazit. Film, který se ke svým postavám dostává bez zbytečných slov, dokáže všední situace měnit ve zneklidňující momenty, nebojí se fragmentu, náznaku, ani velkých lyrických point. Jasným vrcholem skoro mlčenlivý sněžný Maratón (takhle nějak se má točit sociální melodrama bez náznaku falešnosti). Ne vždy dotažené k perfekcionismu, ale ani jednou za hranou vkusu. Působivé, komisní, syrové i nevlezle vtipné, empatické a tvrdé. Společně s Cestou ven jasný "federální" film roku a důkaz, že přechody dokumentaristů k hraným filmům jsou způsobem, jak se dorovnat zahraničním trendům. (15.10.2014)

Okrem posledného, tri nedokončené filmy, ktorým absentuje začiatok a hlavne koniec. Každý z nich má potenciál a množstvo rozpracovaných myšlienok, že by určite vydali aj na kompletný film do kina. Akoby sa režisér rozcvičoval a sondoval ohlasy, čím má začať. Dokumentárne podanie vo filmoch cítiť, ale neruší. Dokonca mi príliš nevadili ani amatérske herecké výkony, veď kto v súkromí prednáša dokonalé dialógy bez zakoktania? Teda až na toho učiteľa v škole, ten bol úplne mimo. Možno je vo filme priveľa maďarčiny, nečakal som, že budem v slovenskom filme musieť čítať titulky, ale práve v tom príbehu bola najväčšia sila. Keby ma nenudil druhý, maratônsky príbeh o úteku cez Sibír, pridal by som štvrtú hviezdu. –––– Víte, koho váš syn potřebuje nejvíc? Vás! –––– Vyhoď toho čuráka, načo nám je? Neznášam ho. (13.09.2015)

Ja tlieskam! Výborný slovenský film, ktorý sa na nič nehrá. Väčšina hercov mi síce nebola sympatická, ale to dobre dokreslovalo osudovú atmosféru. Aj napriek fatalite zobrazených situácii som tu cítil pozitívnu energiu, ktorú si prakticky každá hlavná postava dokázala vydobiť od života v prchavých okamihoch šťastia. Posledná poviedka OTEC - bola brilantná a vtipná. Jaro Vojtek nezaprel svoj žánrový pôvod a film po celý čas budí dojem dokumentu. (25.09.2014)

[Týždeň slovenského filmu 2014] Pri Vojtekových Deťoch sa opakuje neustále tá istá otázka - je prechod dokumentaristov k hranému filmu tou správnou cestou? Som toho názoru, že áno, a rozhodne odmietam vo viacerých bodoch apriórne kritiky, ktoré kontrastujú s medzinárodným prijatím. Omnoho viac sa stotožňujem s textami slovenských publicistov v zahraničných médiách (odporúčam prečítať články na twitchfilm a webe Cinepuru). Pár dôvodov, prečo považujem Deti za najlepší slovenský hraný film minulého roka, nájdete v recenzii. (19.04.2015)