Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Tarkovský postupem času zjednodušoval a krystalizoval své filmy na akční minimum - nosnou myšlenku dokonale vizuálně ztvárněnou. Možná právě takhle by vypadaly jeho další filmy, kdyby nezemřel relativně mladý, jen by zřejmě vše natáhl a snažil se jít více do hloubky. Sokurovova Matka a syn se těžko sleduje, aniž by se divák ubránil občasnému výpadku do sledu vlastních postřehů a myšlenek. Krajní minimalismus, vizuální stylizace - takto zfilmovaná poezie je stravitelně krátká namísto toho aby byla dlouhá a fascinující. Přesto je takový experiment nutno ocenit - 8/10 ()
Tohle nepovažuju za film, ne v tom smyslu jak pojem film chápu já. Obrazově je to sice nádherný, ale o příběhu se mluvit nedá vůbec. To, že panáček chvíli nosí mámu po lese a pak se tamtéž poflakuje sám až do titulků, to není nic pro mě. Ale věřím, že to tady bude mít spoustu příznivců...Po delší úvaze jsem se rozhod to nakonec zhodnotit. Před dvaceti lety bych nad tím dumal a užíral se, co chce básník říci, ale dneska si říkám jestli chtěl básník vůbec něco říci, měl zvolit jazyk, kterýmu rozumím. Tímhle stylem ke mně už nemá šanci proniknout. Takže pro mě pseudointelektuální sračka bez významu. Howgh! ()
Matka a syn je mistrovská ukázka spirituálního filmu ve smyslu snímků Andreje Tarkovského. Nechci tím říct, že Sokurov je jako Tarkovskij, nebo že jsou zde výrazné prvky a analogie s Tarkovského estetikou - i když tady určité analogie samozřejmě jsou - , to by bylo příliš laciné, už jenom proto, že Sokurov je tradičně označován za jeho epigona atp., ale domnívám se, že Matka a syn naplňuje smysl "spirituálního" filmu. Na rozdíl od pozdějšího snímku Otec a syn je tento prostší, přímější a snad jaksi kontemplativnější - narativní struktura je minimální. Postavy se pohybují v jakémsi neskutečném světě na pomezí podzimu a jara a pocit neskutečnosti je navíc posílen deformací obrazu, barevným filtrem a rozostřením obrysů, vyvolávajícím dojem obrazové plochosti. Sokurov ukazuje vztah matky a syna v čisté formě, jakoby jej vypreparoval z matérie "skutečného" života a očistil od vedlejších příměsí. Obraz umírající matky je jeden z nejsilnějších filmových obrazů vůbec. ()
Tu ani nejde o, či pochopiť alebo nepochopiť, ale skôr o to, či precítiť alebo neprecítiť. Vyložiť si metafory Matky a syna si každý môže po sojom, Sokurov nám tu podľa všetkého necháva značne otvorené dvere. Ide ale možno najmä o to, či vás pri sledovaní filmu budú sprevádzať myšlienky na vlastnú matku, čo sa v mojom prípade rozhodne stalo. Niektorých ľudí milujeme tak, že by sme ich obrazne nosili na rukách, Sokurov to ale vzal vo svojom zrejme veľmi osobnom filme doslovne. Pokiaľ máte radi melancholické obrazy prírody, nie je čo riešiť. A pokiaľ máte dojem, že tu hrajú iba dvaja herci, tak si všimnite v 44. minúte osôbku prechádzajúcu v pravom hornom obraze. Keďže sa dokážem z balkóna pozerať na les a horu niekedy celé hodiny, tak v tomto prípade subjektívne o žiadnej nude hovoriť nemôžem... ()
Tady rozumím příliš málo, něž abych se odvážil hodnotit. Nedomnívám se, že vše, co nechápu, je pitomost - zvlášť to platí o poezii. Básně, které mě zasáhnou, si troufnu chválit - ty ostatní, nejsou-li zjevně neohrabané, raději přecházím mlčením. Plaí to i o filmové básni, jíž je "Matka a syn". Vícekrát se mi stalo, že text teprve po letech promluvil. Třeba to bude s tímto snímkem podobné... ()
Galerie (3)
Zajímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama