bogomira

Asi tak do půlky jsem neměl pocit, že sleduju něco výjimečnýho, ale pak se začaly dít věci a ještě teď po skončení filmu se mi v hlavě točej obrazy a scény a významy a vysvětlení. Pro lynchofily skoro povinnost, pro ostatní upozornění: extra hustá psychárna!

Tuctovka. Takový kratší Tajemství proutěnýho košíku.

Za dávnejch časů, dávno před ČSFD, kdy i časopis Cinema byl u nás ještě v plenách, tehdy pokud jste šli do kina na nějakou novinku, neměli jste tušení, že třeba jdete na budoucí klasiku. Tak jsem v roce 93 nebo 4 vyrazil na Cliffhangera a když ho vidím dneska, tak už to vím - je to klasika. Hlášky, neprůstřelný frajeři, drsný hory, akce akce akce. Dejte si ho i po letech, bude vás bavit.

No nebylo to úplně špatný, taková uchrochtaná (v originále) Mata Hari. Nějak mi to připomnělo starší Shining Through, kterej byl ale slabší a hudba mě bůhvíproč vzala pár let zpátky, když jsem hrál jednu z prvních Medal of Honor. Takže resumé je, že originální mi to nepřišlo ani trochu, ale dobře koukatelný určitě. I díky šikézní Carice.

Tentokrát jsem se zaměřil hlavně na tolik vychvalovanou hudbu a je fakt povedená. K tomu ten krásnej pár, Day-Lewis coby metal headbanger a krásná Madeleine. Její pohled vyděšený laně s nožem na krku, to je prostě jeden z těch filmovejch okamžiků, co se nezapomíná. S tímhle vším je tohle pro mě ten nejlepší Vinetů všech dob.

Tak tohle mě bavilo. Sice to není žádný arcichytrý, intelektuálně nabíjející veledílo, ale když nespustím oko z displeje a při titulcích si uvědomím, že mám v ruce totálně studenej karbanátek, kterej jsem zapomněl jíst, tak to jsou minimálně čtyři hvězdy. Nebejt pitomýho začátku tak třeba i víc.

Control je film o zajimavym cloveku s talentem, kterej hral v zajimavy kapele, ktera hrala zajimavou muziku v zajimavy dobe. Jedinej problem je v tom, ze film neni dost zajimavej na pet hvezd. Nejde dost do hloubky, takze me vubec nebylo jasny, proc chce panacek bejt s jednou a ne s druhou a pak zas naopak. Vsechno zachranuje hudba Joy Division, o ktery se ale zase nedozvime skoro nic, vyjimecnej vykon Rileyho, konec sice ocekavanej, ale solidne podanej a hlavne fakt, ze se to opravdu stalo. Na ctyri svitidla tak akorat.

Tak tady čtu komentáře lidí, kterejm by neběhal mráz po zádech ani nahejm na severním pólu a zas jednou si říkám proč tyhle lidi koukaj na filmy, když je nemaj rádi. No nic. Kdo můžete duchařinu jako já, tak si to bezva užijete, protože tenhle panáček Bayona to umí. Atmosféra je mrazivá, hudba sedí a ta práce se zvukem, no to se musí vidět - slyšet. V tomhle oboru jsou pro mě Ty druhý nepřekonatelný, ale Sirotčinec se motá někde kolem pomyslnejch stupňů vítězů. Takže tak.

Spousta zajímavejch myšlenek mi kolotá mozkovnou po zkouknutí tohohle nenápadnýho filmiku. Originální náměty vždycky oceňuju. Panejo, co kdyby...?

Takhle to mám rád. Důstojnej pokračovatel těch nejlepších psycho hororů, kde ani tak nejde o to, co je vidět, jako spíš o to, co není. Stačí sekvence s provazem ze dveří a vaše fantazie se točí jak kolečko v elektroměru na diskotéce a vidět vlastně není nic. Jediná výtka, kterou bych měl, a tady Darabont šeredně promáchnul, je Tomáš Jana. Moc jsem mu to nevěřil. Přesto po dlouhý době slavnostně uděluju plnej počet.