Věčnost a den

S Věčností a dnem jsem měl jeden nepřekonatelný problém. A to, že jsem se nemohl dostat pod kůži hlavnímu hrdinovi, který mi přišel jako strašně nezajímavá postava, která má neustále strčeny ruce v kapsách svého baloňáku a lamentuje nad lidskými hodnotami. Jinak jde samozřejmě o tradičně skvěle uspořádaný film Thea Angelopoulose. Strašně mě tam nadchnulo to, že si dovolí v rámci jednoho dlouhého záběru přejít z přítomnosti do minulosti a zase zpět. Je to zajímavá konfrontace lineárního plynutí času a času minulého, který si svůj hrdina nosí v myšlenkách. Samozřejmě zde opět můžeme vidět spoustu symbolů a věcí tak typických pro Angelopoulosovu tvorbu. Například jeho fascinaci horizontem, ať už horizontem mořské hladiny nebo země. A navíc vůbec netuším jak mohli udělat ten poslední záběr... (19.10.2008)

Mia aioniótita kai mia méra - Věčnost a den: Theodoros Angelopoulos se filmovou poezií navrátil od společenského humanismu k nitru člověka a udělal dobře. Život je základem, byť jde o smrt, respektive smíření se s příliš blízkou smrtí a zároveň se životem. Omezení (hranice) se skrývají v nitru člověka, v jeho strachu a úzkostech, v mezilidské komunikaci, v lásce a niterném pocitu štěstí. Angelopoulos vychází (jeho tradiční způsob) z prokletí rozpolcené řecké duše - emigrace, poezií a hříčkou jsou slova ve vzájemném nedorozumění i při hledání štěstí. Skutečnost se ladně prolíná, prohýbá a probíhá s představou a vzpomínkou, pátrání je možné pouze ve spojení s vlastním nitrem, skrze něj, uvnitř něho, v pochybnostech zoufalství a v extrémním prostředí absurdity. Zmiňovaný básník Dionysios Solomos (1798 - 1857): zakladatel moderní řecké poezie, jeho "Hymnus na svobodu" (s hudbou Nikolase Mantzara) se stal řeckou i kyperskou hymnou, kromě ní dokončil již jen tři básnické skladby, ty ostatní se zachovaly ve fragmentech a ve vícero variantách, a mnozí se je snaží za něj dokončit (filmový Alexandros dílo "Svobodně obležený"). S tím kupováním slov to nebylo jen italskou výchovou, ale také jazykem, psal lidovou řečtinou (dimotiki), která neměla literární historii, protěžovaný (zvláště pravičáky až do roku 1976) byl umělý spisovný jazyk - kathareusa - symbióza mezi starořečtinou a lidovou řečí lidu (dnes novořečtina, dimotiki). Hrdinou příběhu je Alexandros (zajímavý Bruno Ganz), slavný básník a spisovatel v osamělosti nitra na sklonku života. Jeho hledání slov je hledáním štěstí v minulosti a přítomnosti, smířením se s nevyhnutelností, se sebou samým. Prožitek je prostředkem. Jeho průvodcem posledního dnu je malý klučina (Achileas Skevis), ilegální albánský imigrant řeckého původu. Život nevzbuzuje tolik důvěry, je bojem, přesto je lékem na bolest i vykoupení. Z dalších rolí: Alexandrova milovaná mrtvá žena Anna (Isabelle Renauld), uctívaný básník ze Zakyntu Dionysios Solomos (Fabrizio Bentivoglio), Alexandrova stará a opuštěná maminečka (Despina Bebedelli), Alexandrova tak věrná hospodyně Ourania (Eleni Gerasimidou), moderní Alexandrova dcera (Iris Chatziantoniou), či Annini veselí rodiče (Alexandra Ladikou a Alekos Oudinotis). Věčnost a den je filmovou poezií v esteticky vymodelovaných obrazech dvojice kameramanů Andreas Sinanos a Jorgos Arvanitis. Dokonce zazní zpěv Marie Farantouri. Krásná poezie, která proniká do nitra člověka, kde tančí svoji vášeň a život. Hymnus na svobodu byl výrazem úspěšného osvobozeneckého boje řeckého lidu, Věčnost a den je úspěšným bojem s niternou úzkostí uvnitř člověka. (30.07.2021)

Dát Theovi jednu hvězdičku... je mi to moc líto, ale kromě krásné hudby film nic jiného nepřinesl. Jen hroznou nesnesitelnou nudu. Příběh starého pána, který "už zítra půjde" ale ještě před tím se setká a poslouží mladému albánskému klukovi, je xtou variací na putování hlavní postavy. Tentokrát i napříč časy a nebudu tvrdit že to bylo chaotické, spíš k ničemu. Tyhle depresivní příběhy o odchodech, smrti a vzpomínání jsou na hony vzdáleny tomu, co chci v Řecku vidět. (28.09.2021)

Je zajímavé, příznačné až přízračné, že předcházejícím filmem, který jsem viděl byly "Věci života" Clauda Sauteta. Oba filmy se totiž nesou ve stejném duchu, oba jsou vrcholně romantické (přitom je třeba se oprostit od prolhané hollywoodské romantiky, která nám za celá ta léta, už možná vešla pod kůži), oba jsou autorské výpovědi, oba tvrdí, že takový jako bude den, bude celá věčnost. Co se tedy honí hlavou Alexandrose (sympatický Bruno Ganz) a Pierra (neméně sympatický Michel Piccoli) v posledních okamžicích jejich života? - doufám, že u mě to bude trochu jiné... (Jako u Subjektiva *****) komentář zůstane nedokončen. (28.02.2018)

Aké hodnoty po sebe zanechávame, čo je zmierenie, kde možno hľadať nádej a čo z výsledkov práce má vlastne zmysel? Reflexia staršieho básnika nad doterajším životom, odohrávajúca sa v priebehu jedného dňa - dňa pred jeho odchodom do nemocnice, kde odchádza dožiť, sužovaný chorobou. V priebehu vymedzeného kratučkého času sa k premietaniu nad minulosťou pridruží aj motív tvorby (dokončenie poémy o vlasti), nepriamo prostredníctvom albánskeho chlapca s ktorým strávi časť dňa.. Meditatívne, pomaličky plynúce dielo naplnené symbolmi, tlmenými farbami jesene života a paralelami. Dej prebieha plynule v toku času z prítomnosti do minulosti, postavy z minulosti vstupujú do prítomnosti. Scény cesty k albánskym hraniciam, svadby a cesty autobusom patrili pre mňa k vrcholom tohto(ku koncu mierne naťahovaného) filmu-úvahy. (17.10.2004)