Jauja

Interpretačně otevřený film s ústředním motivem cesty a hledání, odehrávající se v krajině, kde vše lidské neúprosně vystupuje na povrch, je zachycen úchvatným způsobem, který mě osobně spíš než filmové záběry z přelomu 19. a 20. století (kdy "kouzlo" střihu ještě nebylo objeveno) připomíná dobové rytiny či dřevoryty. Každý záběr má v sobě totiž cosi elementárního až archetypálního sám o sobě, a návaznost záběrů, potažmo celý střih, tu není nijak zvlášť podstatný, tzn. spojením dvou záběrů tu nevzniká nová informace (v lecčems opak Bressona). Toto jedinečné uchopení však nevede k ochuzení divákova dojmu: diváka to naopak očišťuje od návalů, od přehršle současné vizuální a vizuálně-manipulativní kultury, která si zvykla se dívat, ale odnaučila se vidět. Těkžo říct, zda Alonso při tvorbě tohoto filmu vůbec z něčeho takzvaně vycházel, neb se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl (dokonce ani autorovým předešlým filmům, které v porovnání s Jaujou působí jako školní cvičení, jejichž směr autor nakonec zavrhnul, pravděpodobně pro jejich přilišnou doslovnost, he), a při hledání jakýchkoliv možných inspiračních zdrojů se přede mnou otevírá sice nekonečný, avšak prázdný vesmír. :-) Duch imaginace, který se zcela nečekaně objeví v druhé polovině filmu, může částečně připomínat literáty z Alonsova kontinetu Borgese a snad Marqueze; ale skutečně jen tou imaginativností, skrze kterou se tu spojí tři staletí a tím zmizí čas (a posléze se, očištěný, znovu vrátí). Formálně objevný film, jehož kvality závisí pouze na kvalitách diváka. :-) (22.11.2014)

Další Alonsova puristická, spirituální a značně minimalistická road movie oděná do hávu famózní kamery Timo Salminena (točilo se na starý filmový materiál, který Alonso sháněl po všech čertech a Salminem musel v některých záběrech často vycházet z dané délky jednotlivého kusu filmy, často např. od 50 vteřin a výše). Mortensen, který hraje kompletně v dánštině a španělštině, tu předvádí hodně naturistický výkon (pochopitelně bez jakéhokoliv vedení od Alonsa) a film je to obecně umírněnější než některé jiné Alsonsovy kousky. Určitě stojí za vidění už jen z visuálního hlediska. (12.02.2016)

Metafyzicky zazitek, ne nepodobny tomu z Jarmuschova Dead Mana. Ten zavisi na krajine a jeji provazanosti se stavem duse, hledanim, osamelosti i rytmem samotneho, pro me vice mene archetypalniho filmu. Samotne zaberovani uplne novym zpusobem vytvari prostor. O cas se tu az tak nehraje, ale takhle udelany prostor jsem videl opravdu jen u toho Dead Mana. Navic jsem si jeste vetsinu filmu rikal, ze takhle jsem chtel uz jako dite natocit Vinnetoua :-) (08.12.2014)

Nikdy se mi nestalo, že by z filmu odešlo takové množství lidí a to ještě na KVIFF. Ze začátku mi film nepřipadal špatný, něco se tam dělo, postavy mluvily. Což se o zbytku filmu říci nedá. Obsahoval zdlouhavé scény, které diváka víc a víc nudily. Záběry na skálu, louku, vodu, koně mohly být mnohem kratší. Když by se vystříhaly tyto zdlouhavé scény tak by film stál za to, ale hlavně by se už asi dal označit za krátkometrážní. Ale abych filmu jen nekřivdila, obsahoval krásné záběry z přírody. (30.07.2014)

Já toho Alonsa uznávám, ví, co dělá, před cca 3 lety v Uherském Hradišti mi byl velmi sympatický, ale ty jeho filmy plné chladu a nulové vstřícnosti vůči divákovi fakt nepotřebuju. Až potud jsem je viděl všechny, žádný další od tohoto chlapa už nechci. Zajímavé srovnání by se mohlo nabízet s vítězným filmem v hlavní soutěži letošního MFF KV Kukuřičný ostrov. Oba filmy jsou založeny na krásných záběrech přírody, v obou se málo mluví, oba vyžadují spolupráci diváka a ne jen usazení se na křeslo a zírání na plátno. V tomto případě však Gruzie vs. Argentina 1:0, abych se držel vedlejšího tématu, který se letošním festivalem prolínal jako červená nit. (18.07.2014)