Jauja

Dosavadní Alonsův minimalistický až dokumentaristický přístup nahrazují v Jauje ostré obrazové kompozice. Změna vizuálního pojetí díla však neznamená změnu dosavadního jedinečného přístupu režiséra, ba se zdá být místy posilněn. Sen se stává realitou a minulost se střetává s přítomností. Co nalezneš můžeš lehce ztratit. Jistota se ztrácí v nejistotě. Temný snímek, plný nádherných retro scén, je jistou poctou staré poctivé kinematografii, kterou si Alonso po svém rafinovaně deformuje. (11.09.2019)

Meditativni film, ktery je na prvni pohled strasne staromylsky diky zvolenemu formatu obrazu a hlavne temer nehybne kamere, coz tvori zajimavy kontrast k sytym barvam, HD rozliseni a celkove cistote obrazu. Viggo Mortensen byla skvela volba pro hlavni roli, protoze to, co chybi v dialogu (kterych opravdu moc neni), dokaze velmi zajimave vyjadrit svym skvelym herectvim. Tento film rozhodne neni pro kazdeho, ale stoji za to, si k nemu najit cestu. (10.07.2015)

Další Alonsova puristická, spirituální a značně minimalistická road movie oděná do hávu famózní kamery Timo Salminena (točilo se na starý filmový materiál, který Alonso sháněl po všech čertech a Salminem musel v některých záběrech často vycházet z dané délky jednotlivého kusu filmy, často např. od 50 vteřin a výše). Mortensen, který hraje kompletně v dánštině a španělštině, tu předvádí hodně naturistický výkon (pochopitelně bez jakéhokoliv vedení od Alonsa) a film je to obecně umírněnější než některé jiné Alsonsovy kousky. Určitě stojí za vidění už jen z visuálního hlediska. (12.02.2016)

Jauja byla riskem už od prvopočátku, neboť popisky filmu „Jeho pouť se však mění v existenciální zážitek, který přesahuje čas i prostor,“ či „metafyzický film o putování“ dávají jasně tušit, oč asi půjde. V hlavní roli se představil Viggo Mortensen, což mému pánoprstenovskému já stačilo jako hlavní kritérium, a na snímek odehrávající se v nekonečných krajinách Patagonie, kterým dělá společníka neutuchající vítr, jsem se vypravila. Jauja vznikla jako koprodukční dílo sedmi zemí. Velmi ztrhaně působící herec už jen matně připomínající ztepilého hraničáře Aragorna, který zde intenzivně hledá svou dceru, aniž by cokoli zajímavého řekl, prožil nebo ukázal, mě brzy deptá. Chvíli se nechávám unášet celkem poetickými záběry na krajinu a snažím se oprostit od stoupajícího hněvu k tvůrcům. Kupodivu se daří a v podezřele povznesené náladě pokračuji na další projekci. Gratuluji Alonsovi, že se dokázal vyhnout téměř jakékoli filmové normativnosti a že mou mysl naplnil podivnými výjevy jako voják masturbující v bažině. Jauja je zkrátka dalším z řady těžko uchopitelných a hodnotitelných snímků. [49. MFF KV] (18.07.2021)

Jak zachytit nekonečnou rozlehlost stepi, jak vměstnat její šíři do filmového záběru? Jiný filmař by asi zvolil širokoúhlý formát a pohyblivou kameru, ne tak Alonso. Jako by vědomí nezachytitelnosti pouště vedlo autora k přesně opačnému postupu, vždyť neohraničenost prostoru a času se nedá zkrotit, dá se na ni však upozornit - a to právě postupem, kdy jsme nuceni sledovat jen jediný výsek univerza s vědomím, že celek a ještě větší krása než ta, na kterou se díváme, leží stále ještě vně. Nezachytitelnost nekonečného celku vždy nutila lidstvo si vybrat jediný statický úhel pohledu, jenž měl suplovat univerzum - a stejně tak filmař je nucen někam zapíchnout stativ. A co se týče prostoru, platí i pro čas - ten spolu s mladou hrdinkou v přeneseném smyslu přetéká přes své dočasné výseky v dějinách a nutí nás nahlédnout jeho/ její každou konkrétní inkarnaci jen jako přechodnou formu v širším celku. /// Čest Alonsovi a Salminenovi především za to, že jejich filmové obrazy jsou skutečně krásné a ne kýčovité, jak to mohlo velmi lehce dopadnout. (04.07.2015)