Jauja

Dosavadní Alonsův minimalistický až dokumentaristický přístup nahrazují v Jauje ostré obrazové kompozice. Změna vizuálního pojetí díla však neznamená změnu dosavadního jedinečného přístupu režiséra, ba se zdá být místy posilněn. Sen se stává realitou a minulost se střetává s přítomností. Co nalezneš můžeš lehce ztratit. Jistota se ztrácí v nejistotě. Temný snímek, plný nádherných retro scén, je jistou poctou staré poctivé kinematografii, kterou si Alonso po svém rafinovaně deformuje. (11.09.2019)

Nikdy se mi nestalo, že by z filmu odešlo takové množství lidí a to ještě na KVIFF. Ze začátku mi film nepřipadal špatný, něco se tam dělo, postavy mluvily. Což se o zbytku filmu říci nedá. Obsahoval zdlouhavé scény, které diváka víc a víc nudily. Záběry na skálu, louku, vodu, koně mohly být mnohem kratší. Když by se vystříhaly tyto zdlouhavé scény tak by film stál za to, ale hlavně by se už asi dal označit za krátkometrážní. Ale abych filmu jen nekřivdila, obsahoval krásné záběry z přírody. (30.07.2014)

Metafyzicky zazitek, ne nepodobny tomu z Jarmuschova Dead Mana. Ten zavisi na krajine a jeji provazanosti se stavem duse, hledanim, osamelosti i rytmem samotneho, pro me vice mene archetypalniho filmu. Samotne zaberovani uplne novym zpusobem vytvari prostor. O cas se tu az tak nehraje, ale takhle udelany prostor jsem videl opravdu jen u toho Dead Mana. Navic jsem si jeste vetsinu filmu rikal, ze takhle jsem chtel uz jako dite natocit Vinnetoua :-) (08.12.2014)

Interpretačně otevřený film s ústředním motivem cesty a hledání, odehrávající se v krajině, kde vše lidské neúprosně vystupuje na povrch, je zachycen úchvatným způsobem, který mě osobně spíš než filmové záběry z přelomu 19. a 20. století (kdy "kouzlo" střihu ještě nebylo objeveno) připomíná dobové rytiny či dřevoryty. Každý záběr má v sobě totiž cosi elementárního až archetypálního sám o sobě, a návaznost záběrů, potažmo celý střih, tu není nijak zvlášť podstatný, tzn. spojením dvou záběrů tu nevzniká nová informace (v lecčems opak Bressona). Toto jedinečné uchopení však nevede k ochuzení divákova dojmu: diváka to naopak očišťuje od návalů, od přehršle současné vizuální a vizuálně-manipulativní kultury, která si zvykla se dívat, ale odnaučila se vidět. Těkžo říct, zda Alonso při tvorbě tohoto filmu vůbec z něčeho takzvaně vycházel, neb se ani vzdáleně nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl (dokonce ani autorovým předešlým filmům, které v porovnání s Jaujou působí jako školní cvičení, jejichž směr autor nakonec zavrhnul, pravděpodobně pro jejich přilišnou doslovnost, he), a při hledání jakýchkoliv možných inspiračních zdrojů se přede mnou otevírá sice nekonečný, avšak prázdný vesmír. :-) Duch imaginace, který se zcela nečekaně objeví v druhé polovině filmu, může částečně připomínat literáty z Alonsova kontinetu Borgese a snad Marqueze; ale skutečně jen tou imaginativností, skrze kterou se tu spojí tři staletí a tím zmizí čas (a posléze se, očištěný, znovu vrátí). Formálně objevný film, jehož kvality závisí pouze na kvalitách diváka. :-) (22.11.2014)

Žádné úvodní titulky, jde se rovnou na věc, a to na debatu o koupi psa, podanou jedním statickým dlouhým záběrem. A v podobném duchu se nese celý film. Extrémně dlouhé záběry, hodně málo mluvení, a téměř žádné akce. Někdo by řekl, že se jedná o artový snímek, jiný zase, že je to totální nuda. Já bych řekl asi toto: Jauja není rozhodně filmem pro každého. Ve výsledku se však jedná o celkem povedenou one man show, tedy až na konec, který jsem absolutně nepochopil. Herecké výkony (resp. výkon) jsou skvělé, Viggo Mortensen opět nezklamal, zde ani jako herec, ani jako hudební skladatel. Škoda jen, že té hudby nebylo více. První hudební moment zazní totiž až v 80. minutě, další (a zároveň poslední) pak u závěrečných titulků. (20.09.2015)