Koyaanisqatsi

Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. (12.02.2014)

Tak toto dílo jsem chytla v TV zhruba někde v půlce a první, co mě na něm zaujalo, byla opravdu geniální hudba, dnes již pro mne známého a originálního Philipa Glasse, která skvěle pasovala k tématice tohoto filmu, a již si pamatuji taktéž z italského hororu Svatyně. Dokonalá byla destrukce budov, stejně tak davy lidí či nekonečné proudy aut. Po zhlédnutí jsem si uvědomila, v čem to vlastně všichni žijeme a že bych nejradši byla na pustém ostrově, nebo někde na samotě, než být obyčejnou funkční součástkou zmodernizované společnosti, která neustále touží po dokonalosti, která je tak strašně hektická a také než být mezi lidmi, kteří jsou dokonale "zmanipulováni" tlakem médií, přetechnizovaností dnešního světa a ztratili tak svoji vlastní osobnost. Lidé jako stroje, jako loutky, jako otroci, jako stádo... (23.04.2008)

Život vyvedení z rovnováhy. Reggio zvolil poetický dokument, na to aby stvárnil proroctvo indiánskeho kmeňa Hopi, ktoré hovorí o pavučinách na oblohe, strojoch, ktoré lietajú vzduchom a o hrabaní sa v zemi, ktoré prinesie len skazu. Dokument je tomu podmienený. Neukazuje nám krásy sveta ani vyspelú ľudskú spoločnosť. Ukazuje nám prázdne krajiny, kde sa od veľkých skál odráža slnečný jas. Potom postupne prechádzame do mesta. Do civilizácie - New York, Los Angeles, kde časozberná kamera ukazuje na neustály zhon a neschopnosť ľudí sa zastaviť. Neutrálne a zamračené pohľady ľudí, pozerajúce sa do kamery ukazujú na akúsi obrnenosť proti vonkajšiemu svetu, kedy ľudia žijú svoje životy a o nič iné sa nestarajú. Všade cítiť monotónosť, skazenosť a deštrukciu. To krásne doplňuje hudba Philipa Glassa, ktorá značne podmieňuje depresívnosť a bezútešnosť snímku. V mnohých aspektoch film pripomína modernejšiu verziu Muža s kinoaparátom alebo Berlín symfóniu veľkomesta. Osobne mi ale neponúkol nejakú výraznejšou emóciu. Aj keď je pravda, že informácie boli podané veľmi zaujímavým spôsobom. Užil som si to, ale nemám dôvod sa k filmu podrobnejšie vracať. (18.02.2012)

Je nutné to vidět na plátně, aby se kouzlo tohohle filmu mělo šanci projevit. Na jednu stranu je neodvratitelná pravda, že Koyaanisqatsi je coby jedinečné dílo překonané, což bylo dokázáno, když kdosi doplnil hudbu Philipa Glasse náhodnými obrazy z archivu a nikdo nepoznal rozdíl - tvrdit, že jde o něco absolutně výjimečného, už zkrátka nejde. A nešlo ani v době vzniku, kdy byly městské symfonie dávnou minulostí zažranou do kánonu kinematografie. Ale stejně tomu dám plný počet, protože ať je to jakkoliv, ve tmě sálu jde o vtahující zážitek, i kdyby okradený o konečnou hodnotu.A přece jenom krása kamery, velikost měřítka a naopak některé nuance z toho dělají víc než jen náhodnou změť obrazů kritizující kapitalismus. (05.05.2010)

„Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi…“ Toto zaříkávadlo mě hned v úvodu snímku uvedlo do hypnotického stavu a já téměř devadesát minut sledoval jako u vytržení sled nádherných obrázků ve spojení se skvělou hudbou Philipa Glasse. Tímto bych chtěl poděkovat Projektu 100, že uvedl tento film znovu na plátna kin, protože mám takové tušení, že v televizi (nebo nedej bože na počítači) bych si tento snímek tak neužil a rozhodně bych nehodnotil tak vysoko… (28.02.2014)