Motocyklové deníky

Víte, kdyby ten film nebyl o Che Guevarovy, ale o nějakém neznámém medikovy co se rozhodl procestovat Latinskou Ameriku, tak by to měl film mnohem jednoduší, a měl by mnohem vyšší hodnocení. Protože ten film vynikající, nádherně nasnímaná krajina, jejichž záběry ale nikdy nesklouznou do kýče, nádherný soundtrack a k tomu příběh co stojí za to. A co na tom jestli je všechno zpracováno podle pravdy, co na tom!?! K tomuto filmu je potřeba přistupovat nezaujatě a bez jakýkoliv předsudků, potom se jedná o parádní filmový zážitek. (29.03.2013)

Pozvánka do krajů, kde v řekách plavou delfíni, horskou trávu škubou bezhrbí velbloudi, Pacifik střídají pralesy a conquistadorskou minulost kypící velkoměsta, se neodmítá. Dvě hodiny ve společnosti Gaela García Bernala už vůbec ne. V Motocyklových denících jsem ani s pozorností nastartovanou na trojku nezaznamenala nějakou lacinou agitku a ani na vteřinu z nich na mě nedýchal nátlak, abych si místo Santaolallova (který je mým soundtrackovým favoritem už od Zkrocené hory) zasněného drnkání pobrukovala "aquí se queda la clara, la entranable transparencia, de tu querida presencia Comandante Che Guevara." A ne proto, že Ernesta tu ještě lidé neoslovují Che, ale Fusere. Ale možná jsem jenom naivní a blbá a jenom jsem se příliš nechala unést příběhem dvou životů, které měly na chvíli společnou cestu, možná jsem se příliš zasnila při myšlenkách na všechny muže ve svém životě, kteří měli a mají stejně jako Alberto a Ernesto v tom roce 1952 "neutuchající zápal, zasněnou povahu a lásku k cestování," možná jsem do lákavých mokřadů vzpomínek a uvědomění, jak jedna cesta může totálně změnit váš život a pohled na svět (stejně jako jeden film, když už jsme u toho) zabředla až po krk, možná jsem se příliš zadumala nad tím, jak univerzální jsou příběhy lidí "on the road" se všemi těmi překážkami, kalamitami, letmými osudovými setkáními a spolucestujícími, které v jednu chvíli objímáte na kýženém vrcholu a v druhé byste je s chutí z toho vrcholu skopli. Možná a možná ne. V tom je kouzlo filmů, které jsou zapáleně pozorujícími svědky, ne vševědoucí porotou. Při veškerém respektu k ostatním názorům mám za to, že o tomhle Motocyklové deníky jsou. A k těm propíraným necestovatelským pasážím... V kultuře, která prožívá šok a odpor při pouhém setkání se stářím, nemocí a utrpením, což ještě není nic ve srovnání s bouří, která vypukne, jakmile lidem naznačíte, že by možná nebylo od věci hnout zadkem a zkusit s tím něco dělat, mi připadá pokrytecké vysmívat se trpké latinskoamerické realitě, o níž běžný Evropan nemá šajna, a lidem, kteří se, když nic jiného, snažili a snaží. Bez ohledu na to, že v jistých případech se ten boj zvrhl v klasicky macešskou revoluci, požírající své vlastní děti. (27.08.2008)

O Guevarovi jsem nevěděl zbla nic, jen že to byl jakýsi slavný pobočník Castra při Kubánské revoluci. Od Diarios de motocicleta jsem očekával poměrně hodně a to asi byla chyba. Tato očekávání ještě navýšil silně pohodově povedený začátek, na který navazovala velmi dobrá první hodina s krásnými přírodními sceneriémi. Bohužel po příjezdu do Peru se film sesype jak domeček z karet a stane se z něj natahovaná nuda, ačkoli jsem v ní žádnou zde zmíněnou propagandu neviděl. O Guevarovi toho stále moc nevím, jen že to byl jakýsi slavný pobočník Castra při Kubánské revoluci a byl zastřelen agenty FBI. (27.06.2006)

V podstatě nejdůležitější informace se zjeví na konci filmu, a to jak vznikl Che Guevara, velmi filosof, revolucionář, válečník a osvoboditel chudých. Jinak je to vcelku v poklidu plynoucí film o dvou mladících /studentech medicíny na motorce, kteří jedou přes celou Jižní Ameriku pomoct nakaženým leprou. (30.04.2022)

Za tu překrásnou přírodu a všechna ta místa, která chci alespoň jednou v životě navštívit(a doufám, že se mi to podaří...) první hvězda ... Druhá za zcela jiný obrázek o životě a filosofii Ernesta, za velkou spokojenost s hereckým výkonem Gaela a Rodriga určitě snímku náleží ta třetí, a ta poslední čtvrtá za úžasný hudební doprovod, píseň "Al Otro Lado Del Río" a za mistrovský cit hudebního skladatele a aranžéra Gustava Santaolalla(Amores perros, 21 Grams), který mě stále přesvědčuje, že patří mezi světovou špičku! Díky! (11.10.2011)