V tichu

Jeden z nejrealističtějších filmů, zobrazující zvrácenou politiku nacistického režimu. Každý ví, co se odehrávalo v těchto místech, aby ne...toto (dnes již určitě) kýčovité srdcervoucí téma, plnilo po dlouhá léta kina na celém světě. Silně emotivní dramata, vyhnaná na maximum, dojímala diváky všech národností a určovala jakýsi povinný status toho tématu. Například děti - to je jistota, také jeden osud z milionu, předem jasný, ale zabírá. A když už je nutná serióznost, natočíme silně charakterní drama o záchraně pár stovek lidí. Klasická citová show může začít. Ovšem, co takhle podívat se na tuto zrůdnou dobu abstraktní formou. "Prožít" si to celé s nimi - jen s jejich myšlenkami. Ne se jen dívat, dát prostor vlastní fantazii, procítit každou situaci...skutečně pochopit, co jsem to vlastně viděl. Historii lidstva v nelidské podobě. Tento film nechce slzy, ale šokující uvědomění si. Fantastické prolínání dějové linie, režie na světové úrovni, střih, kamera, hlavní herci i komparz - všechno precizní a přesné. A hudba? Jen tajemné zvuky, dokreslující depresivní a skličující atmosféru. A v tom všem, nebeské tóny klavíru. Pro mě velmi silný a originálně pojatý snímek. (07.05.2015)

Prekvapuje ma pomerne vlažný ohlas tohoto filmu. Témou síce neprináša nič nové, avšak V tichu je film zameraný na formu. A tá je na tunajšie pomery vskutku výnimočná. Odhliadnuc od absencie dialógov tu máme skoky v čase, náhle zmeny nálad a postupné odcudzovanie sa publiku. Vrcholom je potom záverečná mozaika. Že to až tak divácky príťažlivé a emocionálne silné nie je, je druhá vec. (14.11.2014)

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)

Zdá se že loňský rok byl na dobré fimy mimořádně plodný. Naprosto nový pohled do minulosti už tolikrát přetřásané, tentokráte z pohledu židovských hudebníků. Vhodně zvolený formát deníkových záznamů provázené dokumentárně laděnými obrazy. Výborný kontrast ve veselosti předválečného prvorepublikového života a pozdějších temných událostí. Neskutečně dynymické i díky nakažlivě optimisticé hudbě. Doporučuji poslechnout si i další písně Comedian Harmonists (Ta použitá ve filmu se jmenuje Veronika, der Lenz ist da.) (07.05.2015)

Druhá světová válka, Židé a příběh, který je tentokrát netradičně vyprávěn přes voiceovery, a ne dialogy. V úvodu to působí poměrně nepřirozeně, v pozdějších scénách, kde se stupňuje odtrženost jednotlivých postav od okolního světa, to už dává smysl o něco větší. Jenže největší originalita snímku je zároveň nejspíše i jeho největším problémem: o postavách se toho moc nedozvíte, interakci mezi nimi nevidíte. Výsledkem je tak emocionálně odtažitý, řemeslně však nesmírně povedený film. (08.07.2014)