Epizody(16)
Obsahy(1)
Kmeny, koprodukční dokumentární cyklus, mapuje současné městské subkultury. Cyklus má celkem šestnáct dílů, ve kterých představí fungování různých komunit od hipsterů, hackerů, přes hooligans až po thrash metalisty. Dokumentární série Kmeny, vycházející ze stejnojmenné knižní předlohy z roku 2011, zavede diváky na místa, kde nejspíš ještě nikdy nebyli. Do komunit, které se svou odlišností, mnohdy patrnou na první pohled, záměrně vymezují vůči ostatním. Každý díl se snaží co nejpoutavěji a vizuálně co nejpozoruhodněji zachytit typické subkulturní aktivity, dílčí rituály. Šestnáct šestadvacetiminutových dílů natočených různými režiséry odvysílá Česká televize, ke zhlédnutí budou také na kmeny.tv. (Česká televize)
(více)Recenze uživatele verbal k tomuto seriálu (4)
Punk (2015) (E01)
Hooligans (2015) (E02)
Vytříbená společnost astrofyziků, nukleárních vědců a molekulárních mikrobiologů míří se svými krásnými a kultivovanými partnerkami a prudce oduševnělými geniálními ratolestmi do Prahy na kopanou. Aby jim cesta rychleji ubíhala, krátí si čas komplikovanými intelektuálními debatami, které je běžný smrtelník schopen jen stěží pochopit, a také zpěvem něžných, tklivých a romantických skladeb klasických mistrů. Součet intelektů plně obsazeného autobusu nekompromisně atakuje pro mnohé z nich téměř astronomické číslo vyjadřující počet jeho kol bez rezervy a já jsem opravdu upřímně zděšen zjištěním, že se takové katalogové exempláře vypatlaných pičusů vůbec volně pohybují mimo bezpečí laboratoří s biohazardem 4 a vyšším. Nějaké agresivní bakteriální kultury asi holt unikly. A to je jediná interpretace pojmu kultura, kterou jsem schopen s tímto svinstvem vstřebat. Medailonek vyrachtaných otylých plzeňských solvin pouze vyděsí, aniž by vypovídal o čemkoliv. Takové dokumenty o jednobuněčných organismech by měly být točeny výhradně pro Animal planet a obávám se, že tady zaberou jen opravdu účinná antibiotika. Třeba Tetracyklon B. ()
Rap (2015) (E03)
Opravdu nevím, co mě to popadlo čumět třicet minut na recitační kroužek trapných buzíků, co si vsugerovali, že jsou negři, a tak plivou do bítboxu dementní básničky plné krutohustěrymicky gangsta skoro zrýmovaných životních mouder zfetovaného obráběče kovů. Slovo kultura mi v tomto kontextu přijde stejně příhodné jako například stylizace Homérovy Iliady do fekálního homoporna. Myslím, že subdegenerace by byl daleko příhodnější termit. Takže si to shrňme vše vystihujícími moudrými verši finálové poémy slavné básnické soutěže o Nejdebilnějšího rapla - Seifertovo hiphopéro 2015 (Pochybuji, že někoho napadnou vhodnější a přesnější rýmy než ty, co jsou uvedeny v uvozovkách, a pokud byste ztráceli rytmus, udělejte sem tam hubou „bb bb bb jééé“): Není to těžká robota, dělat ze sebe „rapera“, kamna, kamna, oje, kamna – oje evrybády! // Nedal bych za to ani burák, že vypadám jako hustej „gangsta“ / a podle rozštěpu hnedka poznáte, proč mi i matka říká „Em Cé Kladivo“, ojééé / (drsný, několikanásobný pohyb pěstí vpřed za účelem rozpumpování downů v kotli) Kamna, kamna evrybády - Není to těžká robota, dělat ze sebe „rapera“, kamna, kamna, oje, kamna – oje evrybády! // Rapl: Jsem tvrdší než ten nejtvrdší cement a chci teď slyšet svý jméno, co zní? Kotel downů: „Oryjóón!“ Rapl: Jé, jé, kurva, jéééé. Ať je sucho nebo květen, má kůl přezdívka zní? Kotel downů: „Oryjóón!“ Rapl: Jé, jé, kurva, kurva, jééé…. ()
Motorkáři (2015) (E05)
Asi tak ve dvaavadvaceti jsem zjistil, že v autě nezmoknu, když chci sežrat nějaké ty mouchy, můžu si klidně otevřít okýnko, že se na zadním sedadle velocipédu se blbě píchaj stopařky, a když na sobě nemám kožený overal, opruzeniny na koulích jsou daleko menší. Tehdy jsem máňu pečlivě zagarážoval a rozhodl se, že raději budu elegantním řidičem než zapařeným Helsendžlákem. Takže laickým pohledem z prozatímního mýcení lesa dosud nejlepší kousek, který alespoň trochu mapuje část spektra, i když promrdat, pardon, chtěl jsem říct „proinvestovat“ deset z třiceti minut homosexuálním sjížděním gum, než raději skáknout na nějaký ten motorkářský sraz, to je přinejmenším mrhání (jo, tohle mám dobře) koncesionářskými poplatky. Utrpení však vynahradí dokonalá komediální vložka s hustým ka-ka-kavasaki džigolem, který všem v-v-v-vždycky vy-vy-vy-vy-vyprcá ty ne-ne-nejlepší h-h-h-holky. Představil jsem si hned tu armádu prvotřídních modelek, co si uchichotají intenzivní orgasmus dříve, než tenhle boreček vůbec vytáhne ko-ko-ko-kokota. Pardon, chtěl jsem říct „než se vy-ko-ko-kokoktá“. ()
I já měl ve svém životě období, kdy jsem se rozhodoval, čím budu, až vyrostu, a zrovna se nabízely dvě zásadní možnosti. Vzbouřit se spolu s vymaštěnými potraty dělnických profesí a sociálně i mentálně slabými dětmi z vesměs rozvrácených rodin proti systému a stát se spolu s nimi zarputilým nefachčenkem s budoucími vyhlídkami na notáře, profesionálního pivního tlučhubu či psychofarmaceuta, čili pankáčem, nebo nadále vzorně chodit do škol, přijmout pohodlí zkostnatělé civilizace a etablovat se jako komerční otrok establishmentu a bečící ovce v jateční mašinérii zákazů a pravidel toho zkurveného státu? Inu, vzbouřil jsem se. Kolem mě banda mladistvých müslitelů, co hrozně rádi poslouchali za uznalého pokyvování ostatních tupoňů svá povrchní, hloupá, ožralecká a rádoby filosofická životní moudra, jež se tehdy jevily prudce existenciálními, a ať jste plácl sebevětší narkopičovinu, byl jste za ni svou komunitou bezmezně obdivován. Bylo fajn někam přináležet a na všechno jebat. Ráno jsem se budíval s tenisákem v hubě a chlupatým jazykem ve smradlavých skvotech omotaný nějakou vychrtlou či kapku otylou nemytou štěrbinou s bordelem na xichtě a oparem, přes který nebylo pomalu vidět rty, jejíž hlava připomínala hajzlovou štětku vymáchanou v míse sdružených barev Benetonu, a marně s tím šimpanzem na zádech přemítal, kde jsem to, proboha, asi tak mohl chytit, a jestli už to náhodou není pod mojí důstojnost. Nebylo, kurva, bylo to naopak děsně pank!!! Posnídal jsem tedy skvěle zkozený lahváč od včerejška a zajedl ho zbytkem podivné tekutiny z blízké petláhve, o jejímž složení se s mrtvými chuťovými buňkami dalo stěží říct, je-li to obvyklý Božkov s rybízákem nebo opravdový čistič odpadů, jak hlásala etiketa. Vždy jsem však slepě věřil, že je to díky panku ta první varianta. Po snídani jsem rozmíchal kilo cukru v dešťové vodě, abych se učesal, za mohutného chrastění oháknul džisku s vypelichanou bílou lebkou a nápisem Eksplojted na zádech, kterou jsem dle nekompromisních zásad pankové módy pobil snad celým sortimentem místního železářství, narval si do zahnisané díry v uchu zpět polorezavou sicherhajcku a byl jsem připraven se všemi těmi kůl spolunocležníky na další den krutohustého dělání anarchie. To vesměs spočívalo v tom, že každý ze startu vyexoval litr jabčáku, proložil to pár dvanáctkama a tak do tří odpoledne jsme v buřičské náladě vyjadřovali svůj odpor k systému sprejováním áček, kam se jen dalo. Oblíbeným místem byly například peřiny vyložené z oken přízemních bytů sídlištních hokejek. Na oběd býval švédský stůl plný tajuplných a vesměs neidentifikovatelných lihovin kombinovaný s inhalací omamných bylin a ti nejhustší pankáči se na desert doráželi čichaním lepidla na kola nebo barbituráty ukradenými z domácích lékárniček jejich zoufalých matek. Pak se šlo do opuštěného skladiště na zkoušku naší progresivní kapely Spuchlé nitě. Tam jsme do rozladěných Fendrů furt dokola řezali ty tři až čtyři neumětelské kily Anarchie ve Spojeném království a do ochraptění ječeli, že jsme antikristi a anarchisti, co vám rozmrdaj vaše nákupní schémata, přičemž jsme doufali, že se touto pokleslou produkcí jednou dostaneme na úroveň Vyhnitého Jeníka či Zkaženého Sida, co by přežil své jednadvacetiny. Večer po dalším „občerstvení“ třeba koncert Buřinek II v „klubu“, který více než kulturní středisko mládeže připomínal spíše kanalizační jímku kombinovanou s hroším výběhem. A tam, na zahradě u dědy, ležel mrtvý Kenedy, za kterého jsme do pozdních nočních hodin truchlili divokým pogem na smradlavě čvachtavé podlaze, protože správní pankáči pohrdají oligarchistickým systémovým diktátem veřejných toalet a chčijí a blijou tam, kde zrovna stojí. A tak vesele a netruchlivě plynul den po dni, tedy pokud ty dny zrovna prostě nesplývaly v jeden velký pank. Po dvou měsících nespoutaného panku jsem se k mému velkému zděšení náhle přistihl na intelektuální úrovni zakladatelů hnutí, dokonce jsem začal komunikovat za pomocí sofistikovaného „h hh hhhh“ jako Bívis s Bathedem, a naštěstí u mě zvítězil pud sebezáchovy. Toho dne pank pro mě umřel, já se vrátil do hřejivé a pohodlné náruče stádové konformity poskytované prohnilou garniturou, nechal jsem zplihnout číro a rozhodl se, že raději budu sem tam střízlivým vysokoškolsky vzdělaným metalistou se základními hygienickými návyky. Ale toto byl jinak opravdový syrový pouliční pank, paní Gébová! Ne ta vypatlaná lopata a katalogový notorik Hošek, jehož pankerství oháklé v komerčních značkových hadrech začíná a končí v luxusně vybavené tříjedničce s obřím elcedéčkem, ani ten vyteplený brokolicový pičusek, co nepije, nefetuje a kouři jen čuráky bezpečně obtažené sójovou šprckou, kterého patrně jeho tunelářský papínek vyfiknul jako z Emtýví a koupil mu na Ýbeji pár jakože „pankových“ rekvizit rovnou z Jůesej, aby se kluk aspoň nějak našel, když ho ostatní od malička považují za totálního kokota a šikanují. Ne, paní Gébová. Tohle vypadalo, jako byste chtěla točit dokument o opravdové kávě a naběhla s kamerou do Starbaksu. Pičo. () (méně) (více)