Příchozí

Já té celé cestě jednoduše ne(u)věřil. Žádná díra do světa sci-fi, žádné přemoudřelé pokyvování hlavami. Jen ukrutně vážný tón a řada momentů, které nestrhnou. Ano, tvůrci dokáží scéně skoro lusknutím prstů vtisknout potřebnou náladu, zároveň se nám ovšem snaží namluvit, že výsledek je hlubší, než jakým ve skutečnosti je. Příchod těch druhých v podobě dvanácti výhružně vypadajících kosmických lodí je uspěchaný, nevím, zda to byl záměr, ale najednou si už předáváme první slůvka. Přitom jinak postupujeme velmi pomalu, kanadský tvůrce, designově precizní Denis Villeneuve rozhodně nepřináší testosteronovou zábavu plnou padajících mrakodrapů, nýbrž komorní kus o kontaktu s mimozemskou civilizací a jednu velkou existenciální úvahu o osudu. Jenže leccos jsem vnímal hrozně účelově a uměle (návodné dialogy, flashbacky s dcerou, zbraněmi hrozí dle očekávání nejprve Čína s Ruskem), přitažlivou zápletku rozmělňujeme na docela obyčejné melodrama (jenže zatraceně chladné). Samozřejmě je to skvěle natočené, sestříhané, z roztesknělé On the Nature of Daylight mrazí, ale to není všechno. Takže pardon za ten výraz, ale za mě místy křečovité. Možná i proto, že neucvrkávám ani z Nolana. Což ostatně většina komentujících určitě ano. (22.01.2017)

Nejlepší film za posledních asi pět let. Strohý, svižný, chytrý a v mnoha ohledech odvážný. Nejlepší na něm je, že ta sci-fi linka je mnohem méně důležitá, než ta osobní. Máloco potřebuji vidět ještě asi tak 3x, abych docenil jedinečnou souhru obraz-zvuk a střihačovi udělil pár zlatých sošek. Po skončení jsem stál v poletujícím sněhu, chtěl udělat spoustu věcí, ale pak jsem seznal, že nejlepší bude se nechat jenom unášet neskutečným závalem všemožných pocitů. Na takový film jsem fakt čekal léta. (12.11.2016)

Denis Villeneuve již od Incendies ukazuje, jak bravurně umí zakomponovat inteligentní a trošku náročnější drama do mainstreamu, a tím strhnout hlavní proud diváků nejen směrem k úžasu, ale i k přemýšlení. Tedy paralela s Ch. Nolanem je zde jasná, vždyť i Arrival má rozuzlení, které nemůže popřít svou inspiraci v posledních Nolanových kouscích. Velmi oceňuji, jak Příchozí těží z hutné atmosféry a zůstávají komorní, rýsuje se tak v nich velice osobní příběh hlavní hrdinky. Příchozí, ač tématem o vetřelcích, jsou vlastně filmem o člověku a lidech. Jen tedy na můj vkus byla hranice patosu lehce překročena a vzhledem k tomu musím dodat, že být více takových filmů (kvalitních sci-fi), tak bych to plné hodnocení Příchozím nedal. 9/10 (20.11.2016)

Obsahuje spoilery. Třetí admirálův (já vím, shoda jmen, ale snadněji se mi to píše) film, který jsem viděl. Z této trojice nejslabší, což neznamená špatný, protože laťka je nastavená hodně vysoko. Stejně tak to není lepší film než Interstellar, i když hype říká opak. Na to si z dřívějšího filmu až příliš půjčuje. V čem se Arrival zásadně liší od povídky, kterou adaptuje? V první řadě cestou k pochopení heptapodského jazyka. V povídce hlavní hrdinka pochopí mimozemský jazyk tím, že pozorně sleduje tvorbu symbolů a zjistí, že heptapodi začnou psát více znaků najednou, je lhostejné, co zvolí jako začátek a co jako konec, protože teprve celek je důležitý, ne proces vedoucí k jeho vytvoření. A pochopení písma znamená pochopení myšlení a tím pochopení budoucnosti. Ve filmu plného pochopení dosáhne v jakési komoře, kdy se jí dostane jazyk a tím i myšlení mimozemšťanů do hlavy. Jde o zjednodušení proti povídce, dané zdramatizováním děje hrozbou konfliktu (to v povídce není vůbec přítomno). Měl jsem z toho ostatně neodbytný pocit, že moment pochopení jazyka byl až příliš průhledným pokusem napodobit právě Interstellar a zejména scénu v teseraktu. V druhé řadě samotné písmo (tedy heptapodština B), které jsem si představoval dle slovního popisu v povídce jinak. Vyplňovalo celý kruh a důležitý v něm byl sklon jednotlivých částí. V třetí řadě pak účel. Ve filmu jde o snahu o budoucí pomoc heptapodům (opět to nápadně připomíná Interstellar). Naproti tomu nám povídka účel návštěvy zůstává dlužna, jelikož se zabývá především konfrontací dvou velmi odlišných způsobů chápání reality, času a procesů a k čemu to vede z hlediska lidského chápání. To je silná stránka povídky. Na druhou stranu emocionální dopad je ve filmu silnější, zejména nastínění důvodu rozchodu hlavní hrdinky s manželem, stejně jako příčina dceřiny smrti. To mi ve filmu sedlo více, působí to uvěřitelněji. Jako že v povídce ani změněné myšlení by podle mě matce nemělo bránit v zabránění smrti dcery, která nebyla způsobena něčím nevyhnutelným - to mi přišlo příliš podivné. Měl bych některé výhrady, třeba scénu s čínským generálem - hrdinka by v ní neměla být překvapená, protože už ji znala. Tak nebo tak, admirál patří mezi nejlepší režiséry aktuálního Hollywoodu. P. S. Kéž by z Chiangových povídek zfilmovali též vyloženě rouhačskou "Peklo je nepřítomnost boha." (12.11.2016)

Abbott and Costello meet the Earth. Louise and Ian meet the Life... Kdo by řekl, že Kang a Kodos ze Simpsonů, komunikující prostřednictvím kol od kávy na ubruse, přinesou takový silný zážitek. Ponuré hard science-fiction s uhrančivou atmosférou, roztříštěnou linearitou a těžce humánním poselstvím. Ta zbraň, kterou nabídli příchozí, je hrozná. Strašná. Horší než všechny nukleární zbraně světa.. Temného básníka, oslabeného o absenci Deakinse za kamerou, už sice olizují hollywoodské plameny pekelné, ale přesto mu chci říct (v očekávání věcí příštích): „If only you could see what I've seen with your eyes..“ (15.11.2016)