The Filth and the Fury
Režie:
Julien TempleHrají:
John Lydon, Sid Vicious, Steve Jones, Paul Cook, Glen Matlock, Malcolm McLaren, Siouxsie Sioux, Billy Idol (a.z.), královna Alžběta II. (a.z.), Ricky Jay (více)Obsahy(1)
Bože, ochraňuj královnu! Vzestup a pád proslulé punkové kapely v britsko-americkém dokumentu. Dokumentární film Sex Pistols: Děs a běs o „nejzběsilejší" skupině rockové historie, který natočil britský režisér Julien Temple, lze vnímat jako jistou revizi jeho předchozího snímku The Great Rock'n'Roll Swindle (1980), v němž byla tato kapela a punková revoluce nahlížena výhradně z pozice manažera skupiny Malcolma McLarena. Ve zmíněném kontroverzním hraném dokumentu se McLaren v úloze jakéhosi Velkého Manipulátora cynicky vysmál všem příznivcům punku jako pitomcům, kteří naletěli jeho velkému rokenrolovému švindlu se skupinou, jež byla ve skutečnosti pouze jeho výnosným umělým výtvorem. I Temple se tenkrát nechal McLarenem zčásti manipulovat a zřejmě proto se rozhodl doplnit vlastní, jednostranně zdeformovaný obraz kapely tím, že v novém filmu poskytne prostor výhradně členům Sex Pistols. Ve filmu tentokrát s větším odstupem akcentuje i politické, ekonomické, sociální či hudební podhoubí vzniku punkového hnutí, ale i důvody, proč tak záhy původní hněv částečně ztroskotal na úskalí módy.
Templeova anarchistická koláž je poskládána z aktuálně dotočených rozhovorů s přeživšími členy Sex Pistols, nikdy předtím nepoužitých záběrů z koncertů a zkoušek sestříhaných z více než dvacetihodinového soukromého archivu kapely (včetně předsmrtného rozhovoru s baskytaristou Sidem Viciousem), ale také z ukázek z dobových optimistických reklam (kontrastujících se záběry z pouličních nepokojů), z televizních show a z machiavellistického dramatu Richard III s Laurencem Olivierem. Film opětovně rekapituluje všechny známé a pobuřující výtržnosti kapely i okruhu jejích nejdivočejších příznivců z tzv. Bromley Contingentu i její vynucené, ale bohatě vykoupené přestupy od jedné nahrávací společnosti ke druhé. Do filmu je převzato i několik scén z Templeova předchozího filmu z roku 1980 – jde především o animované pasáže, doplněné novým komentářem. Značný prostor je také věnován skonu Sida Viciouse a jeho osudové heroinové lásky Nancy Spungenové, kterou zbytek kapely nenáviděl.
(Česká televize)
Recenze (70)
Historie zakladatelů punku je dobrá hlavně kvůli režisérovi. Julien Temple do svého shakespearovského dramatu zařadil tuny archivních materiálů, z nichž značné množství materiálu nemá na první pohled se Sex Pistols nic společného. Jenže to nejsou náhodné záběry, ale promyšlená (ale paradoxně přesto i trochu punková) struktura. Ale nikdy jsem nebyl fanouškem punku ani Sex Pistols, takže mě to zase nijak zvlášť nebralo. ()
Nie som punker (ak nerátam to ze hudbu skupiny Clash si vzdy rad vypocujem) a ani nie som nejaký extra fanusik skupiny Sex Pistols. Na film som sa vybral len kôli naliehaniu jedneho mojho O! Punkového kamaráta a neolutoval som. Dokument je natocený velmi zaujímavo a predkladá aj dobrú tému. Pohlad na anarchistov a rozdrapené deti ocami ich samých, ked uz davno nie su mlady punkaci. Dobré naozaj dobré. Ale aj tak mám radsej filmík Sid a Nancy ()
K Pistolím mám silný vztah. Když mi bylo 14, začala moje „doba temna". Černé oblečení a ještě černější oči plus spoustu dalších věcí okolo – znáte to. Stala se ze mě anarchistka :) Poznala jsem Pistole a staly se mojí inspirací... Tenhle dokument mi připomněl, proč jsem je tak milovala, obdivovala a někdy i nenáviděla. Příběh Pistolí tak, jak je zachycen tady, je strhující, poutavý, nesmrtelný. Plno autentických záběrů, které jsem do té doby jinde neviděla, výpovědi Sida a Johnnyho a příběh této legendy spolu se vším tím hnusem okolo – to je na tom to nejlepší. Celou dobu jsem si říkala: „Ať toho Johnnyho ukážou, chci vidět, jak dneska vypadá." Nakonec jsem ráda, že jsem ho neviděla, o to je to všechno ještě zajímavější a myslím, že jsem si i ušetřila pořádný šok :) Žádná jiná kapela za tak krátkou dobu fungování nedokázala to, co oni. A to nemyslím jen v dobrém, spíš naopak. Punk´s Not Dead!!! ()
Na rozdíl třeba od Clash mě Pistole hudebně míjí obloukem, za kterým je snad už jenom dechovka a navíc mě na nich vždycky srala (pardon, štvala, punk IS dead) ta neuvěřitelná vrstva marketingu - jenže bez něho by tu zase nebyla tak zábavná kapitola v dějinách sociologie. Takže nakonec respekt ke všem. K Johnnymu a spol že do toho šli naplno a občas dokázali těch pár svých válů narvat do lidí tak, že na to nikdy nezapomenou. K Malcolmovi že to nenechal chcípnout někde na londýnském předměstí a udělal klasiky z kusovek s mizivým potenciálem, který viděl asi jen on. A k režisérovi, jak se to celé snaží zmapovat a pochopit. Já například dodnes nevím jestli bych - být ročník 1956 a z Londýna – skončil jako fanoušek, nebo někdo, kdo se snaží Lydonovi v boční uličce rozbít hubu… ()
Vždy jsem byl punker tak trochu na baterky. Copak o to, punk a pogo já rád, ale po koncertě obvykle má rebélie skončila, umyl jsem se a šel spát, abych mohl v práci plnit plán na 110%. To by žádná sexy pistole neudělala, ale mě anarchistická monarchie zase až tak moc neoslovuje. Co se týká dokumentu, tak hudebně je našlapaný, ale bláboly hlavních aktérů mi uši poměrně rychle odmítaly přijímat, takže mne potěšily zejména informace o tom, z kterého kanálu to chlapci vlastně vylezli, o mlácení fanoušků baskytarou po palicích nebo o blond začátku Siouxsie Sioux. A Viciousovo ležérně nošené tričko s hakenkreuzem ponechám raději bez komentáře. ()
Reklama