Sukničkář

Virtuózní klavírista Eduard se coby věčný a nenapravitelný záletník ocitl ve fázi, kdy si už ani své velké chvíle s milenkami a dalšími ženami či přátely příliš nevychutnává, neboť během většiny dýchanků je zároveň nucen je přerušit kvůli vyřešení záležitosti svých dalších vztahů. Nehledě na to, že takhle vypjatě probíhá i většina jeho uměleckých a pracovních činností. Film s pevnou strukturou podobnou hudební symfonii je komponován jako velmi hořká bilance hlavní postavy, jejíž minulost se nám odkrývá ve vzpomínkách prohozených při opětových setkání se všemi zásadními ženami Eduardova života, kdežto vedle jemné dávky humoru a jisté nostalgické nálady na povrch zároveň i vyplouvá jistý smutek s poznáním a Eduardovým uvědoměním si „tragiky“ svého života (přímo symbolická je v tomto směru scéna, kdy si Jean Rochefort coby Eduard po spatření své nejstarší přítelkyně prohlíží svůj obličej v zaprášeném a pošpiněném zrcadle)... a celou tuto pouť směrem od vrcholu přes bilanci na dno samoty a odtud zpátky k novému štěstí a naději pravidelně doprovází hudba starých klasiků.                        *** Neměl jsem prakticky žádná očekávání, Záletník od Yvese Roberta na podobné téma a také s Rochefortem v hlavní roli mě příliš nenadchl a tohle má zde navíc mnohem nižší hodnocení. Nebýt toho, že si zrovna už týden dávám filmový maratón tvorby Philippa de Brocy, asi bych Sukničkáře úplně vynechal nebo ještě dlouho obcházel. A to by byla škoda, vzhledem k tomu, jaký (minimálně pro mě) výborný film se z něj vyklubal, hned úvodní titulky na pozadí zkoušky orchestru a scéna z hudebního studia s filharmonií dávaly tušit, že půjde o zážitek. A fakt že jo. Při tom jsem se dost obával, aby se tady De Broca příliš nevykrádal, protože film o přelétajícím sukničkári natočil už 4 roky před tím s Belmondem v Nenapravitelném a poprvé ještě dalších 13 let před tím s Casselem ve Šprýmaři. Ale ono při tom vůbec ne, pomaloučku stárnoucí (a určitě i zrající) De Broca oprášil zase po čase svoje oblíbené téma, aby stvořil na něj zase jeden film v úplně jiném stylu, než před tím, a výsledkem tentokrát k mému překvapení nebyla žádná ztřeštěná nebo absurdně stylizovaná hříčka, ale spíše odlehčený dramatický příběh ze života. Film i přes komorní styl výborně šlape, dokáže vedle pobavení nejednou taky přivést k hlubšímu zamýšlení a oslovil mě přesto, že věkově jsem hlavní postavě pořád na hony vzdálen. [90%] (30.10.2021)

Edouard je prívetivý, ale sebecký koncertný klavirista, ktorý je pobláznený ženami všetkých vekových kategórií. Vedie hektický život a  zároveň aj nehanebným lovcom žien. Miluje svoju manželku, má rád svoje deti a dokonca má veľkú náklonnosť k svojej bývalej manželke. Film je spracovaný v dosť odľahčenom štýle. Kľúčom k tomu všetkému okrem neustáleho pohybu je, že Jean Rochefort nikdy nepôsobí slizko, nenávistne alebo ako bezcitný bastard, ale skôr pôsobí ako prerastené šteňa, ktoré sa musí naučiť spomaliť a vážiť si to čo má. A aby to nadobro nestratil. 6/10 (21.01.2022)

Příjemná, typicky francouzsky ztřeštěná komedie. Skvělý příběh klavírního virtuosa, který již není nejmladší, ale stále má šarm a v jeho náručích omdlévá nejedna krásná žena. V hlavní roli zde sice válí Jean Rochefort, většinou představitel menších rolích, ovšem ostatní mají velice málo prostoru a jsou spíše malými figurkami. Tvůrcům filmu se povedl výběr žen (každá by stála za hřích :-)) a taktéž režisér Philippe De Broca odvedl slušnou práci a stvořil komedii, jejíž humor bude vždy aktuální. Žádný zázrak, ale příjemný relax to je. 65%. (26.02.2006)

Nevím, jestli šibalský úsměv stárnoucího Jeana Rocheforta ospravedlní skutky, které jeho postava činí. Když ale odhlédneme od morální stránky, jde o svižnou komedii, u které se nudit v žádném případě nebudete.. Když vás bývalá žena nenahání, protože ví, že vás zrovna hledá ta současná, a vy jste zatím u nové... EDIT po zhlédnutí s původním dabingem: Frej ve druhém je dobrý, Schánilec v prvním taky. Ale ostatní hlasy a obsazení v původním jsou prostě zajímavější (Bohdalová, Lábus, Sejk, Moravec). (10.10.2016)

Příjemná a trochu nostalgická komedie. Na záletníka to sice nemá, ale místo třeštění ve stylu italských komedií je zde tak trochu smutek a nostalgie a proto je možná spousta lidí, očekávajících v tomhle filmu "srandu" ve stylu klasické francouzské komedie let šedesátých až osmdesátých zklamaná až znuděná. Pro mně to je film, který ukazuje, že snaha stihnout vše je prostě marná a hlavně - vede do pekel, pokud se člověk nedokáže zastavit a věci poněkud přehodnotit....... (22.05.2016)