Laputa

Artová libovka (v materiálech distributora je film žánrově označen jako milostné drama) pro diváky, kteří docení její specifické kvality. Laputa (neplést pochopitelně s Mijazakiho animovaným filmem z r. 1986) je podle mě vyloženě film pro lidi, kteří se dokáží naladit nejen na jeho vlnu, ale i vcítit do postavy Johanky. Tento dojem jsem nabyl na dnešní novinářské projekci, kde mi přišlo, že na film nejvíc pozitivně reagovali mladí lidé (účast ostatně v porovnání s jinými novinářskými projekcemi nebyla přiliš vysoká - lze z toho předznamenat i budoucí nízkou návštěvnost snímku v kinech?), a jen jsem vylezl ze sálu, už jsem slyšel dvě ženy věkově tak kolem padesátky, jak se předhánějí v tom, které z nich se ten film víc nelíbil - musel jsem se smát nahlas těm dvěma slepicím, protože mně se ten film líbil moc a vyloženě mě potěšil, bavil a zvednul náladu. Za sebe bych dokonce mohl napsat: cožpak jde nemít rád film, který natočil váš vrstevník a kde hrají dvě vaše oblíbené herecké prdelky? (Mariku Šoposkou chovám v oblibě už dlouho a Terezu Voříškovou jsem začal mír rád po tom, co Kamil Fila dostal ten nápad, aby pro Respekt četla na kameru hejty u jejího profilu na ČSFD - a v tomhle filmu je herecky vážně výborná a přesvědčivá). Co mi na filmu trochu vadilo, byla jistá odfláklost, kterou jsem vnímal v jejím ztvárnění majitelky a současně jediného personálu její kavárny - i kdybych si odmyslel svou hlubokou nedůvěru k tomu, že někdo v 26 letech může mít svoji kavárnu, pořád mi zde zůstává neodbytný dojem, že v reálu by taková kavárna moc dlouhou životnost asi neměla - pokud by ji za chvíli nezavřeli lidi z hygieny, musela by zákonitě krachnout tak jako tak už proto, jak laxně postava Johanky přistupuje ke kasírování hostů: v jedné scéně kupříkladu naleje jedné holce pivo a místo, aby jí udělala někam čárku, jde mýt špinavé půllitry, aby se teprve za drahnou chvíli obrátila k jakémusi papíru, kde snad onu čárku udělá, v jiné scéně dokonce vyžene všechny hosty ještě před zavíračkou a jejich dotazy, jak to bude s placením, odbývá s tím, že zaplatí až zítra. Nevím nevím, ale s tímhle stylem by prostě přišla hodně rychle na buben, to ať mi nikdo neříká. Nic to nemění na tom, že pokud by taková kavárna skutečně existovala, pokládal bych si za čest, kdybych mohl patřit mezi její štamgasty. Myslím, že se zde tvůrcům - krátce před blížícím se zavedením celoplošného zákazu kouření - podařilo zachytit jeden zanikající svět, který už brzy bude patřit minulosti, až ho převálcují všechny ty sterilní kavárenské řetězce a pseudointelektuální hipstakavárny, kterých se každý rok jen v Praze urodí jak hub po dešti - cigaret se zde skutečně vykouří nepočítaně, a stejně tak množství vypitých piv, vín a panáků by vydalo na hodně dlouhý plůtek. Trávit čas v podobných zahulených podnicích, kde zná každý každého, kde je možné opít se na sekyru a kde je velmi flexibilní zavírací doba, nedílně patří k významné části mého života, a nejen proto jsem k tomuto filmu stižen hlubokou a osobní afinitou. Za sebe nemám zkrátka problém přiznat, že jsem se v postavách filmu částečně viděl (v každém z nich je malý kousek mě) a všichni mi byli strašně sympatičtí, nejvíc tedy samozřejmě báječná Johanka ve vynikajícím hereckém ztvárnění Terinky Voříškové - ach, to je děvče, vydržel bych se na ni koukat - a poslouchat její hlas - celou věčnost! Velkou zásluhu na tom má i nádherná kamera - ten chlapík exotického původu, co za ní stál a jehož jméno si v životě nezapamatuji - je mistr řemesla par excellence, vynikající práce! Na celý film se díky němu hrozně pěkně kouká, a když nic jiného, už po kamerové stránce ten film stojí za uznání. Já svůj respekt ale vyjadřuji i autorce scénáře, Lucii Bokšteflové, které se podle mě povedlo velmi dobře vystihnout to, o co jí šlo (při jeho psaní mj. vycházela i z vlastních zkušenosti s prací v kavárně); a v neposlední řadě se mi i líbilo, že mi ten film přišel velmi vtipný (v kině se mu tedy kromě mě asi nejvíc smála delegace samotného filmu, která seděla pár řad přede mnou, ale i to mi přijde v jistém smyslu strašně vtipné, že producent, režisér, kameraman a dva herci sedí na vlastním filmu a smějí se mu - v mých očích to tomu filmu dodávalo na příjemné blízkosti; tento dojem ještě umocnil jeden moment před projekcí - když jsem přicházel ke kinu, pokuřovala před ním partička mladých lidí, včetně jedné sympatické krasotinky s nádhernýma očima; jaké bylo moje překvapení, když jsem následně zjistil, že to jsou samotní tvůrci, a obdivoval jsem se kolosální zadnici té mojí fešandy, když se drala spolu s ostatními na pódium ukázat se novinářům, abych následně ve filmu vyprskl smíchy, když jsem zjistil, že si z její postavy ve filmu všichni utahují kvůli její tloušťce, a celou dobu jsem po ní po očku šilhal, jak reaguje sama na sebe na velkém plátně před sebou - řeč je mimochodem o výborné divadelní herečce Aleně Bazalové, která se před dvěma lety proslavila coby dívka, která "vypila uchem pivo"). Možná ještě jednu výtku bych k filmu měl - nejsem si úplně jistý, jestli je šťastné takto míchat osvědčené herecké tváře s těmi neokoukanými či úplně neznámými - mně by se víc líbilo, kdyby to bylo vyloženě buď / anebo (buď jen samí profláklí herečtí bardi, nebo jen začínající herci či vyloženě naturščici). Jinak za mě ale velké nadšení a hrozně příjemný divácký zážítek. Velmi bych tomuto filmu přál co nejvíce diváků a těším se, s čím Jakub Šmíd přijde příště. (01.10.2015) (méně) (více)