Vlak

Film se zmítá ve značném rozpolcení. Z dnešního pohledu bychom ho nazvali televizním snímkem. Skvělí herci, ale bohužel ostatní složky pokulhávají. Mě jako kameramana doslova drásalo obrazové klišé světla v dobytčáku. Film si může dovolit nemít obličeje herců stále rozjásané, jako to měla televize. Tady, přestože se děj podstatnou dobu odehrává ve vagóně pro dobytek, kde nejsou okna, světelná nálada se mění. kamera zásadně nesnímá celek vagónu, aby se divák neorientoval a podle dení doby se světno nepochopitelně mění. Když je den, je vše přezářené, večer, když se zapálí petrolejka, je světlo žluté a poprvé aspoň trochu reálné a když je tma a většina cestujících spí, je světlo tmavě modré jako od noční oblohy. Pokud vlak vjede do tunelu na chvíli se trochu setmí. Je to vlastně televizní svícení, které nemá s tím filmovým moc společného. Černobílé archivní výplně byly snad zbytečné a určitě dlouhé. Samotný závěr mě vlastně zklamal, protože předznamenal určitý posun, který se ovšem už nekonal. (06.10.2019)

Onen proklamovaný realismus opět stojí a padá s vynikajícími hereckými výkony. Úsporné herectví Trintignanta jde ruku v ruce s přizpůsobivým herectvím Schneiderové. Ona se přirozeně cítí jako Alsasanka, on stoicky přijímá nevyhnutelné. Bohužel vše ostatní je podmíněno tradiční optikou 70. let, která se neobtěžuje s dobovou výpravou a vystačí si s pár starými kufry, což není mnoho. Události z let 1940/3 by potřebovali zásadně odlišit. Za tři roky bude nicméně Granier-Deferre pokračovat v tomto trendu a zmate diváky v Ženě u okna tím, že ani nebudou tušit, v jak velkém časovém rozmezí se má celý příběh odehrávat. Škoda té perličky ze zákulisí, která nehovoří jen o vztahu hlavních hrdinů mimo plátno, ale také o tom, že Romy odmítala svůj filmový kostým doplnit o jedinou logickou rekvizitu - postarší vrchní část paleta ze sezony 1938/9. (17.11.2011)

Pro mě osobně velmi silný film situovaný do válečného roku 1940, kdy sever Francie obsazovali Němci. Mnoho Francouzů prchalo ve vlacích na ještě stále svobodný jih. V jednom z vlaků potkává otec rodiny Julien krásnou tajemnou ženu. Mezi nimi je tolik nevyřčeného. Přesto se zrodí silný cit, který nechtějí pojmenovat. Nemá to smysl. Vlak přece dorazí do své cílové stanice, kde na Juliena už čeká jeho těhotná manželka a dcera. Film o lidské důstojnosti a cti, která se mnohých lidech neztratila ani pod hrozbou trestu. Závěrečná scéna opětovného setkání Juliena a německé židovky Anny je tou z nejsilnějších v celém filmu. Ti dva si nemusí nic říct a je přece řečeno všechno. Vynikající herecké výkony Romy Schneider a J.-L. Trintignanta potrhuje citlivá režie P. Graniera-Deferrea. (22.12.2010)

Film mi přišel hodně tezovitý a hodně tlačil na pilu v tom, jak má divák koho chápat. Třeba ty vložené dokumentární černobílé vsuvky hloupoučkému divákovi říkají, podívej, oni se smáli, ale lidé umírali! No není to hrůza? Samozřejmě že je to hrůza, ale ne když mne u filmu do podobného názoru někdo křečovitě nutí. Celé to putování za nejistotou, poznávání se dvou lidí, kteří mají při té dlouhé cestě dost času na rozhovor a poznání jeden druhého, by mohlo být zajímavé, kdyby to nebylo poněkud povrchně, křečovitě a skutečně tezovitě natočeno. Od začátku je jasné, jaké emoce z nás film chce dojit a dojí je někdy poněkud neústrojně. Mne osobně ani hlavní postavy nedostaly třeba jako v Přízraku lásky, kde hrál s Romy Scheiderovou Marcello Mastroianni. Možná kdyby snímek byl komorním dramatem v jedné kulise... jenže to by pak šlo spíše o divadlo. Zde je skutečně nejsilnější až závěr, kdy hrají jen pohledy a gesta. Vadily mi i ty podivné střihy a skoky v čase a místě příběhu. (30.08.2013)

Válečné road movie na cestách vlakem plného uprchlíků zaostřuje na krátkodobou romanci z posledního vagonu původně určeného pro dobytek. Muž odloučený během cesty od své manželky a dcery se beznadějně zakoukává do půvabné mladé cestující. Skvěle se tu doplňuje napětí ve dvou směrech: v rámci dlouhé cesty v nebezpečných válečných časech (které pravidelně dokumentují černobílé sekvence sestavené z archivních i nových záběrů) a v rámci zrodilého láskyplného vztahu v dvounásobně nevhodné situaci. Jako romantické drama s krátkou epizodkou ze života dvou náhodně sešlých lidí to má v sobě nesmírné kouzlo, i díky velkému půvabu Romy Schneiderové... Spomezi filmy Pierra Granier-Defferea, které jsem doposud viděl, mne Vlak překvapil, že snad poprvé Deffere rozehrál vztah mezi mužem a ženou v hodně světlých okamžicích, ač tragické následky přeci jenom přichází... byť se značným spožděním. Musím ale říct, že mi onen závěr s přeskokem třech roků v ději příliš nesedl. Nejen, že to dosavadní kouzlo jedinečnosti okamžiku a předchozího děje chladným způsobem odvál pryč, ale ještě na mne působil v rámci krátkého rozehrání další zápletky ukvapeně a pokud měl jenom rozšířit stejně otevřený konec, tak skoro i zbytečně. 85% (20.07.2020)