Vlak

Francouzi prchají ze severu Němci obsazené země na dosud neokupovaný jih a stejným vlakem zkouší uniknout také německá židovka Anne. Její postavení je o to horší, že je nepřítelem nejen ve vlastní zemi a musí proto skrývat svoji identitu; německým uprchlíkům hrozil internační tábor i ve Francii.. Těch pár dní silného vášnivého vztahu, který prožije během cesty s mladým Francouzem bere zřejmě jako poslední nadechnutí před blížícím se neúprosným osudem. Postava krásné a tajemné cizinky Anne, ač z pera Georgese Simenona, mi hodně připomínala postavy osudových žen z románů E.M. Remarqua. (11.02.2019)

Onen proklamovaný realismus opět stojí a padá s vynikajícími hereckými výkony. Úsporné herectví Trintignanta jde ruku v ruce s přizpůsobivým herectvím Schneiderové. Ona se přirozeně cítí jako Alsasanka, on stoicky přijímá nevyhnutelné. Bohužel vše ostatní je podmíněno tradiční optikou 70. let, která se neobtěžuje s dobovou výpravou a vystačí si s pár starými kufry, což není mnoho. Události z let 1940/3 by potřebovali zásadně odlišit. Za tři roky bude nicméně Granier-Deferre pokračovat v tomto trendu a zmate diváky v Ženě u okna tím, že ani nebudou tušit, v jak velkém časovém rozmezí se má celý příběh odehrávat. Škoda té perličky ze zákulisí, která nehovoří jen o vztahu hlavních hrdinů mimo plátno, ale také o tom, že Romy odmítala svůj filmový kostým doplnit o jedinou logickou rekvizitu - postarší vrchní část paleta ze sezony 1938/9. (17.11.2011)

Opravdu, jak píše st3f0o, někteří absolutně nepochopili oč jde. Žádný vlak do koncentračního tábora, ale pouze vlak naplněný francouzskými uprchlíky z území poblíž belgicko-francouzských hranic. Prostě a jednoduše prchají před rozpínající se fašistickou armádou. Tak, jak je psáno výše v obsahu. A že jde o film poměrně divácky náročný, o tom není řeč. Vždyť téměř každý film s obsazením Trintignant či Schneiderová má vždy jakousi přidanou uměleckou hodnotu a zapomeňte na některé zde napsané nesmyslné komentáře. Nejsem hloupoučký divák, takže mi nepřipadalo, že by mi snímek křečovitě vnucoval nějaký názor. No a jen tak mimochodem. DÍKY VOJANE, na filmečku jsem si pochutnal. (17.02.2017)

Film je především skličující, když víte, kam celý vlak jede a jak to s lidmi naskládaných ve vagonech pro zvířata většinou skončilo. Na pozadí se však objevuje skutečnost, že i v takových těžkých chvílích se lidé mohou chovat jako lidé, mohou projevit cit, něhu a pochopení, byť cesta na kterou nastoupili, končí v pekle. Cítíte, že i když lidi přesadíte do vagónu pro zvířata, nestanou se zvířaty a lidskost je pořád to, co nás od zvířat odlišuje. Koncert v podání Romy Schneider a Trintignanta. (04.08.2011)

Válečné road movie na cestách vlakem plného uprchlíků zaostřuje na krátkodobou romanci z posledního vagonu původně určeného pro dobytek. Muž odloučený během cesty od své manželky a dcery se beznadějně zakoukává do půvabné mladé cestující. Skvěle se tu doplňuje napětí ve dvou směrech: v rámci dlouhé cesty v nebezpečných válečných časech (které pravidelně dokumentují černobílé sekvence sestavené z archivních i nových záběrů) a v rámci zrodilého láskyplného vztahu v dvounásobně nevhodné situaci. Jako romantické drama s krátkou epizodkou ze života dvou náhodně sešlých lidí to má v sobě nesmírné kouzlo, i díky velkému půvabu Romy Schneiderové... Spomezi filmy Pierra Granier-Defferea, které jsem doposud viděl, mne Vlak překvapil, že snad poprvé Deffere rozehrál vztah mezi mužem a ženou v hodně světlých okamžicích, ač tragické následky přeci jenom přichází... byť se značným spožděním. Musím ale říct, že mi onen závěr s přeskokem třech roků v ději příliš nesedl. Nejen, že to dosavadní kouzlo jedinečnosti okamžiku a předchozího děje chladným způsobem odvál pryč, ale ještě na mne působil v rámci krátkého rozehrání další zápletky ukvapeně a pokud měl jenom rozšířit stejně otevřený konec, tak skoro i zbytečně. 85% (20.07.2020)