Zvláštní případ

Opravdu zvláštní film o zvláštním vztahu dvou mužů. Je nepříjemné nechat sebou manipulovat, zvláště když schopnosti odolávat manipulaci ještě oslabuje vztah profesní podřízenosti. Nakonec však člověk může zjistit, že bez této po všech stránkách nepříjemné závislosti nemůže existovat a zmizí-li, ztrácí důvod k životu. Podivná, dobře zahraná záležitost. (24.10.2015)

Téma je sice silné, ale objevuje se průběžně v kinematografii do dnešní doby (viz třeba Ďábel nosí Pradu). Film o závislosti nevyhraněného člověka má v podstatě jen dvě možnosti konce - buď si člověk uvědomí svou závislost a osvobodí se, stane se soběstačným, nebo nutné náhlé zhroucení svého světa neunese s odchodem svého idolu. Film je ale pojat tak strašlivě rozvláčně, kdy jen půl hodiny poznáváme dva tři charaktery, a přesto o nich víme málo (kromě sázení a hry v karty ten mladík vážně nemá žádné jiné koníčky?), takže se na film dá podívat snad jen kvůli sexy Nathalii Baye. Podobnou šéfku jsem kdysi také měl, neznala víkendy ani soukromí svých zaměstnanců, myslela si, že jí patří, tak jsem šel rychle pryč. Po mně odešli pak i další, a paní se firma zhroutila. Což mi přijde zajímavější historka, než tento film, který vlastně ani nejde do hloubky. (02.11.2016)

Tohle je dost nedoceněný film. Je zajímavé, kolika lidem tu připadá odtržený od reality, přehnaný, nebo vyspekulovaný. Ale vězte, že takhle to opravdu chodí, nebo přesněji: mělo by chodit. Jestliže totiž práci neobětujeme úplně všechno, včetně našeho soukromého a rodinného života, vlastního zdraví a nakonec i vlastního života, nikdy nemůžeme říct, že jsme opravdu pracovali. Práce, která nás beze zbytku nesešrotuje jak duševně, tak i fyzicky, totiž není žádná skutečná práce, je to jen takové šolichání. Tak se "pracovalo" po celou sovětskou éru v Rusku a samozřejmě i u nás v období totality, no a nad výsledky a následky žasneme vlastně dodnes. Zato celá ekonomicky vyspělá západní civilizace vznikla právě tím druhým způsobem, každý jí musel obětovat celého sebe. Otázkou ovšem je, jak dlouho tato diferenciace západu a východu ještě vydrží... (15.08.2022)

Michel Piccoli v roli šéfa ovládá svýho podřízenýho jako loutku. Nunto dodat, že ten podřízenej byl takovej debílek a vlezdoprdelista, že mi ho nebylo vůbec líto. Naopak jsem mu přál to nejhorší. Jinak mi to přišlo celý dost přehnaný. Nebo snad připadá někomu normální, že ten šéf zazvoní u podřízenýho a ve dveřích mu úplně v klidu oznámí, že jde k němu na pár dní bydlet? A ten podřízenej reaguje stylem: "Jó, žádnej problém, my vám hned s manželkou uvolníme ložnici a půjdeme spát na podlahu." To bych tomu šéfovi asi ty dveře od bytu omlátil o držku a šel bych radši pracovat k popelářům. Tohle je prostě poněkud odtržený od reality. (16.07.2019)

Nastolit svoji kariéru ve své pracovní profesi s naprosto nejasnou budoucností na úkor přisluhovačství a ztráty partnerského vztahu.  Zajímavá studii o tom, kam až je takový člověk ve své podřízenosti a ochotě schopný zajít bez ohledu na následky. Práce je jedna věc a soukromý život druhá. Když se překračuje důmyslná hranice snesitelnosti, není divu, že se někde objeví trhliny. Příběh je převážně konverzační a na dnešní rychlou dobu již bohužel krapet nezáživný. Téměř to vypadá, jako by se jednalo spíše o mírně přepracovanou divadelní hru. Sympatie však kupodivu nemá žádná s postav a tak se ani nelze s hlavní postavou děje jakkoliv ztotožnit. A tak se jedná o snímek nemající sebemenší šanci nadchnou každého diváka, ale za pozornost stojí. (28.03.2016)