Krátká noc skleněných panenek

Komentář obsahuje SPOILERY. Ladova představa o reálně socialistickém Československu v sedmdesátých letech je sice více než poněkud zkreslená, přesto těch několik českých drobností , od Rudého práva přes Staroměstský orloj k českému hlasu v televizi, potěšilo. Bohužel však je to jen jeden z mála kladů tohoto ne-gialla v italsko-německo-jugoslávské koprodukci. Přitom začátek se zdánlivě mrtvým hlavním hrdinou dává příslib originální podívané. Velmi záhy se však příběh rozplizne do unylého tápání hlavní postavy od jedné nudné scény ke druhé. Vše se točí kolem zmizení Barbary Bachové alias Mirky Svobodové a ten kolotoč se roztáčí opravdu velmi pomalu. Než přijde "grande finale" máte problém neusnout. A když už se k němu dopracujete, tak vás čeká jen další rozčarování v podobě kostrbaté představy o praktikách tajemného kultu ne nepodobných nácviku sestavy pro spartakiádu. Hudba se ale vcelku povedla a za ni a Bachovou v lednici dvě hvězdy. (25.11.2016)

Netradiční a poměrně originálně vyprávěné giallo, které musí být pro českého diváka zajímavé minimálně už díky faktu, že se odehrává v normalizační Praze (ačkoliv se budete podivovat, co tam chvílemi dělají srbské nápisy, za což mohla účast jugoslávského štábu). Poměrně malý počet vražd vyvažuje velmi zajímavé obsazení (vytknu snad jen, že Mario Adorf by si zasloužil více prostoru), Aldo Lado pomalým tempem buduje opravdu mysteriózní atmosféru a směřuje vcelku nečitelný děj do temného finále, ze kterého vám do zpěvu zrovna dvakrát nebude. Vyznění by se dalo tak trochu číst jako alegorie na totalitní režim, se kterým se Aldo Lado díky natáčení v Československu mohl velmi blízce seznámit, a Krátká noc skleněných panenek tak docela probourává stěnu mezi žánrem giallo a téměř politickým thrillerem. [LFŠ 2019] (06.08.2019)

Luxusní "žlutý" trip po totalitní Praze, aneb psychadelické Ladovo (jak příhodné jméno pro naše končiny) giallo po československu. "Krátka noc skleněných panenek" je poctivé atmosferické giallo s velmi netradičně vystavěným příběhem, které pojednává o novináři Moorovi. Ten je nalezen v pražském parku polomrtvý a po převozu do nemocnice prohlášen za mrtvého. Jenže on ve skutečnosti mrtvý není a díky jeho flashbackům, tak začíná šílená jízda po Praze 70. let. Divák se tak dočká jednak zaručených trade marků žánru (vraždy mladých dívek; dusivé atmosféry podporované Moricconeho hudbou; novináři, který vyšetřuje na vlastní pěst; nahoty atd.) a jednak také reálií nám velice blízkým. Z nich bych především zmínil nejrůznější pražské památky (Orloj, Malou Stranu, Zlatou uličku atd.), dobové věci (Rudé Právo, vysílaní ČSTV, uplácení kde koho), ale hlavně ten neskutečný feeling komunistické Prahy (ikdyž malinko přikrášlený). Film bych shrnul asi tak, že nejde o absolutní špičku v žánru, ale rozhodně by si ho neměl nechat ujít přínivec žluté filmografie. P.S.1: V rámci žánru má film nejblíže k All the colors of the dark či Plot of fear. P.S. 2: Můj padesátý zářez na žluté pažbě! (18.04.2010)

Až na dva faktory skoro standardní, ničím výjimečné giallo. Od ostatních bratříčků se však tohle odlišuje právě nám blízkém prostředím matičky Prahy (diváci určitě poznají Staromák a Zlatou uličku) a zajímavým námětem hrdiny, který v márnici bez schopnosti pohybu čeká na pitvu, a mezitím se snaží vzpomenout, jak se do téhle situace dostal. I přes střídmou stopáž se film přesto trochu vleče a hudební veterán Morricone si zde vybral poněkud slabší chvilku. Ladovo následující "Who Saw Her Die?" mě tak oslovilo přece jenom víc. (22.07.2012)

Naprostý skvost! S pár filmy od Argenta zatím nejlepší giallo, jaké jsem kdy viděl. Chybí zde sice spousta typických prvků, ale to vám, pokud nejste nějakými radikálními vyznavači tohoto subžánru, vadit nemusí. Teď už k samotnému filmu. Velikým kladem je hypnotickou atmosférou pulzující Praha, kde se celý děj odehrává. K tomu vynikající hudba Ennia Morriconeho a dvouvrstvý příběh, který brilantně prolíná obě své roviny. Přitom každá z nich by obstála i samostatně. Vše vrcholí v démonickém závěru, který je naprosto odrovnávající. Jediným záporem je pro mě trochu moc roztáhlá a ukecaná první půlhodinka. (28.05.2014)