Den, kdy Země vzplanula

Úplně jiná liga proti béčkovým scifi katastrofickým jednohubkám. Hlavní ingrediencí jsou velice dobří herci. Mají dobře napsané postavy, i když hloubky jejich charakterů se dostáhne tím, že na vás chrlí a chrlí informace, repliky a dvojsmysly zhruba dvojnásobnou kadencí, než mluví normální lidé, a klapačky se jim nezastaví. Na začátku mně to vadilo, na konci naopak, byl jsem rád za životné postavy, i vedlejší. Na začátku dostaneme ochutnávku vrcholící katastrofy, načež se vrátíme tři měsíce zpět, kdy vše začalo (i sbližování hlavní dvojky). A pozvolné rozehrávání dramatu, změny v přírodě i lidech, výborné. Mimochodem, existuje film Meltdown (který český distributor dokonale doprasil názvem Solární armagedon), který máme v naší domácnosti za etalon debilního filmu, tedy srovnáváme, jak hluboko lze klesnout. Jedná se o remake tohoto filmu, myšlenkově i rozpočtově setinový. Znovu a znovu nechápu, jak takovýhle skvost dokázal někdo po 45 letech zprasit tak děsivě, a říkám si, že to je asi známkou opravdu se blížícího konce světa. (24.08.2014)

Měl jsem to štěstí vidět teď shodou okolností velmi brzy po sobě dva různé filmy z toho samého roku, přičemž oba s překlopením do sci-fi vize reflektovaly tehdejší hrozbu rozpoutání nukleární války počátkem 60. let, oba byly stylově, prostředím a atmosférou naprosto odlišné, ale oba mě dokázaly hodně zaujmout a nabídnout současně odlišný pohled na tu samou věc. Zatímco japonská Poslední válka se tomuto tématu věnovala od počátku, sledovala vzrůstající strach lidí z nové hrozby a rozehrála rovněž drama mezi postavy vědců a politiků, v tomto britském snímku šlo jen o jeden z mnoha motivů, stávající se klíčovým dlouhou dobu zejména pro novináře, ta tíseň k závěru byla však velmi podobná. Mám rád konverzační komedie s inteligentním humorem, stejně tak kvalitní sci-fi či politické thrillery, výrazně méně již romantické filmy, ale Valu Guestovi se podařilo stvořit film, ve kterém tato neotřelá žánrová směs působí v dobře namíchaném poměru a skvěle plyne bez vyvolání pocitu překombinovanosti. Snímek dokáže dlouhou dobu bavit a podmaňovat si diváka díky skvěle napsaným slovním přestřelkám a výborným hercům zejména v postavách novinářů v čele s Edwardem Juddem, a postupně ze zdánlivě oddechové roviny ve jménu humoru a romantiky (atmosférou mi občas Den, kdy Země vzplanula připomínala Wilderův Byt) přecházet stále hlouběji do závažného společenského problému. Rozhodně velká spokojenost, poslední dobou jsem zhlédl více britských žánrově spřízněných filmů ze 60. let, ale tento si mě získal z nich asi nejvíce... „Snažíme se přechytračit přírodu! Co všechno dokážeme rozštěpit?“  [90%] (26.01.2022)

Britský katastrofický film založený na predpoklade, že súbežné výbuchy atómových bômb môžu spôsobiť vychýlenie zemskej osi. Podobných "vedeckých" informácií je vo filme neúrekom (baviť sa bude aj Emmerich), ale aspoň sa nimi môžete baviť pri nudnejších pasážach. Vtipné sú aj zadné projekcie Londýna, tvorcovia asi vážne nemali peniaze na rozdávanie. Ale určite poteší tá atmosféra strachu a zmaru, londýnska hmla dostáva po tomto filme nový rozmer a vyčíňanie prírody len umocňuje depresívne ladenie. No a snímka je najlepšia v samotnom závere, len nebudem prezrádzať prečo. (15.11.2022)

Pohlad na koniec sveta z pohladu novinarov nie je az tak strhujuci ako by mohol byt (ale na vine je mozno aj to, ze som to pozeral iba s eng titulkami a nie uplne vzdy vsetkemu rozumel). Ma to vsak svoje paradne momenty a v ramci dobovej zanrovej konfekcie je to silny nadpriemer. Plus vynikajuci zaver. 7/10 (24.10.2021)

Proč to bylo tak přehnaně ukecaný? Hubou tu melou všichni pořád, připadal jsem si jak při sledování screwball komedie Howarda Hawkse. Nebýt tohoto místy otravného elementu, byla by spokojenost vyšší. Ale z hlavy si nevzpomínám na takhle starý apokalyptický film stejné působivosti, určitě doporučuji, místy mě chytala opravdová úzkost. (09.12.2016)