Léolo

Jean-Claude Lauzon - skrytý klenot kanadského filmu. Ve svém druhém filmu (debut Une zoo la nuit) načrtává temný svět jedné zdánlivě normální rodinky. Předhazuje vám jednu geniální scénu za druhou a ani na vteřinku vás nenechá odpočinout. To celé podbarveno přesně sedící hudbou. Zaručuji, že tolik poškozených postav vržených do snového kolotoče malého Lea Loazone (že by špetka autobiografie?) už jste dlouho neviděli. Na některé nikdy nezapomenete. (27.07.2006)

Až na ten konec vynikající, sakrastická, místy nechutná a nabitá vtipnými scény, komedie. Vážně jsem se několikrát zasmála i nahlas, a to je u mě co říci. Francouzský humor nezná mezí, už od začátku je to bomba za bombou. Žena oplodněná rajčetem, rodina, která se stará jenom o "hovna", no pro mě hodně absurdní věci, ale zde jsou podány naprosto skvěle. Ještě ke všemu Leolo byl vážně skvělý. Vynikající atmosféra a "děj". Takový výtvor já cením! (05.06.2012)

Nádherný snímek, fantastická kamera, jedinečná atmosféra, strhující výkon Maxime Collina. Film o smutném osudu vyjímečného chlapce, který je uvězněn v podprůměrné společnosti plné násilí a obscénosti. Film dokonale dokresluje hudba Toma Waitse, která člověka chtě nechtě vtáhne do děje a po 107 minutách jej zmateného a melancholicky naladěného propustí zpět. (22.12.2008)

Po zhlédnutí Léola mám na mysli jednu otázku a to: "Jakými úchylkami, asi trpí zdejší pětihvězdičkáři?". Že by znásilňováním koťátek, šoustáním vepřových jater nebo jen Biančiním okusováním nehtů gerontům :) Patrně jsem na film nebyl úplně dobře naladěn, i když úvodní půlhodinu jsem si vcelku užíval a scénu s rajčetem řadím na pomyslný vrchol podivuhodných scén, jaké jsem kdy zahléhl. Jenže postupem času, mě ono zvrácené snění mladistvého intelektuála vyrůstajícího mezi retardy a podivíny s obsedancí na vlastní hovno, začalo považlivě otravovat. Léolo nakonec pro mě není ničím jiným, než vrcholným představitelem tzv. rakovinotvorného artu. Nic víc, nic méně. Hledat vědu v hovně nehodlám. Po hudební stránce ovšem vynikající. (15.08.2013)

Svým způsobem podobný film jako Amélie z Montmartru (taková její odvrácená strana), avšak osobnější, hlubší, a naproti tomu ne tolik vypočítavý, záměrně podmanivý a optimistický. Nevšední zápisník hořkých příhod z dětství a dospívání, které lze s pomocí fantasie vnímat zčásti i jako okouzlující či roztomilé, což ubírá něco z jejich tíže. Zápisník hravý, nenápadně svíravý a hlavně melancholický, na čemž má svůj podíl zejména hudba, kamera a barevné tónování. Pod vší bizarností a humorem se však ukrývají vnitřní strachy a ostny, které zanechávají na barevném plátně černé stopy. Knihou, již hlavní postava opakovaně pročítá, je L'Avalée des avalés, jejímž autorem je Réjean Ducharme. "... mon amour." (02.09.2014)