Taxi Teherán

Tedy málokdy se stane, že mi něco tak moc připomene reálný socialismus a komunistický totalitní režim u nás před rokem 1989, tak jako nový film Jafara Panahiho. Formou exotické home video z teheránského Taxíku, obsahem opravdu výstižná obžaloba totalitního systému a nástin popisu mechanismů totalitní moci. To, co v taxíku říká dáma s růžemi či školní desatero, jak má vypadat íránský film, za to by měly v Íránu padat hlavy místní nomenklatury...zatím se za to alespoň na západě udělují festivalové ceny...jako výraz morální podpory lidem uvězněným za totalitní íránskou ,,železnou oponou"... Jízda taxíkem teheránskými ulicemi a lidé, kteří do něho postupně nasedají, výstižně glosují realitu, která za fasádou obyčejného pouličního shonu není na první pohled zřejmá a v mnoha detailech se podobá tomu, co se dalo běžně zažít za socialismu u nás - kulturní izolace a zákaz uvádění buržoázního prohnilého západního umění vede k tomu, že lidé si masově vypalují západní hudbu a filmy, stejně jako jsme si je my tenkrát kopírovali na kazetách a videokazetách a organizovali ,,sběratelské" burzy, na nichž si celá republika kupovala zakázané vinyly, režim plošně cenzuroval noviny i umění, trezory byly plné zakázanývh filmů a národ si špital o umělcích, kterým režim zase zakázal hrát, vystupovat, točit, celá republika byla profízlovaná a výslech státní bezpečností byla příslovečná noční můra, režim používal nehumánní trest smrti, kterým deklaroval, že on a jeho pohůnci jsou schopni všeho...těch paralel mezi naším socialistickým tehdy a íránským teokratistickým teď je opravdu mnoho... Panahi zaslouží obrovskou poklonu za svou statečnost i originální cestu, kterou svým taxikářským home videem obešel režimní zákazy...a asi by si zasloužil i pátou hvězdu za občanskou statečnost! (28.08.2018)

Nesmírně originální nápad. Íránský režisér si namontoval kameru na palubovku a rozjel kariéru taxikáře. U toho poslouchá, co mu kdo vykládá a celé to vyznívá dost sebekriticky vůči íránskému národu. Já bych to tak sebekriticky neviděl, spíš jako originální metodou přimět diváka se zamyslet. Mně se to líbilo. Závěr byl hodně nápaditý. (30.06.2021)

Líbilo se mi to. Tématem je jak má hlavní hrdina v této zemi žít, když je perzekuován. Režisér a zároveň hlavní postava nahlíží na životy zevnitř jedoucího automobilu a skládá z nich mozaiku iránské společnosti. Pohybuje se na hraně autenticity a fikce. Závěrečnou dlouhou scénu v níž je divák ponechán osamocen v autě a nic se dlouho neděje je zřejmě zkouška divákovy trpělivosti, kterou v promítacím sále v Praze nezvládly jen dvě slečny, které odešly pár vteřin před koncem filmu. Život v Teheránu se během jízdy jeví báječně absurdně a režisér tuto absurditu ukazuje vrstevnatě, ale přitom s velkým nadhledem a empatií. Je nestranný vůči všem postavám. Naopak se baví tím, jak se charaktery pozvolna odhalují a překvapují svým uvažováním. A svým chováním pak často naprosto popírají to, co předtím řekli. Režisér za volantem se nám stále snaží sdělit, že nic není takové, jak to vypadá. Režisér je zároveň hlavní postava a může kdykoliv ostatní protagonisty vykolejit něčím neočekávaným. Odmítá sdělit, co je inscenované a c o ne. Mluví za něho jeho oči. Dialogové výměny tvoří jádro hořkosladkého a tragikomického popojíždění po městě. Zatímco náměty na filmové příběhy je naskakování do taxíku, student filmové režie se ptá režiséra, kde měl takový námět hledat. Zásadním dialogem ale je rozmluva o tom, co v Iránu znamená vysílatelný film. Režisér rezignaci lidí odmítá. Místy režisér doslovně komentuje, co by mohlo v divákovi doznívat přirozenějším způsobem. Do taxíku v polovině snímku naskakuje režisérova neteř, která ze školy přesně ví, jak má vypadat vysílatelný film a snaží se ho při jízdě mobilem natočit. Realita však vždy překvapí a ukáže něco, co pozorovatel nečekal. Neteř si stěžuje, že její film bude nevysílatelný, divák si uvědomuje, že ji do objektivu skočil silný a pravdivý příběh s komplexním poselstvím. Málomluvný režisér se v dívčině přítomnosti rozpovídá. Neteř ho polidštuje a upozorňuje na nutnost odstranění bariér. Režisér Panahí, který si do té doby zachovával odstup si najednou jakoby uvědomuje, že nemá právo vydávat se jen za pozorovatele. e přímým účastníkem. Režisér takto pomalu odkrývá i svou postavu. Pracuje se svým svědomím. To je velmi svěžím a nečekaným prvkem. Tím je závěrečná pointa o to silnější. Stejně jako příběh závěrečných titulků. Panahí se vydá se za svým dobrým skutkem, který bude po zásluze potrestán. Čím víc se snažíme představit, jak by mělo něco dopadnout, tím pravděpodobněji to dopadne jinak. Vidíme zdařilé míchání každodennosti a osudovosti. Není čas na kontemplativní momenty a zastávky ve slepých uličkách. Jakmile pasažéři ve voze odehrají svou roli, jsou rychle vystřídáni. A divák se k tomu ještě při té jízdě baví. (18.09.2018)

Překvapivě relativně zábavná jízda taxíkem, která, ačkoli působí nevinně, dokáže na tom snad nejenším možném prostoru poodhalit teheránskou všední realitu a nastoluje hlavně otázku svobody projevu, přičemž velikým zpestřením je přítomnost neteře, která je místy naprosto odzbrojující, a korunu všemu dává nečekané zakončení. (11.02.2016)

Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. (13.06.2016)