Červená želva

Příběh začíná bouří – opuštěný trosečník se probudí na pustém ostrově a okamžitě začne myslet na to, jak z této opuštěnosti utéct a vrátit se do civilizace. Ač se snaží sebevíc, nedaří se mu. Obzvlášť když přijde na příčinu jeho nezdaru, nedokáže potlačit svůj hněv a beznaděj a udělá něco, čeho bude později litovat. Ale to už k životu patří. Jeho samota mu ovšem dovolí poznat sebe sama a nakonec mu osud dovolí pochopit, co je to láska, rodičovství i poznat ten okamžik, kdy by stará generace měla ustoupit a svět přenechat té mladé. Celý ten magický příběh o koloběhu života je krášlen obyčejnými barvami. Autor to nepřehání s barevností, ačkoliv by mohl. Zůstává střídmý a i důležité věci dokáže zvýraznit, aniž by jim přidával na sytosti. Film pak působí, že kromě červené neexistuje v jeho světě výraznější barvy. A možná je to tak dobře, protože červená je zde symbolem lásky. Bez ní ať si je svět klidně jen černobílý. Přesto lze vidět, že každý tah je namalovaný s péčí a animaci se nedá nic vytknout. Vypráví v podstatě o obyčejné každodennosti, ač na neobvyklém místě, proto se k příběhu velmi hodí. To se ovšem nedá tvrdit o hudbě. Samozřejmě byla úchvatná jako každá hudba, kterou nahraje symfonický orchestr, přesto si myslím, že v některých scénách až kazila dojem, neboť převzala moc nad celým vyprávěním a přesunula ho někam, kde podle právě odehrávající se scény neměl být. Přesto si myslím, že pokud by se někdo jen zaposlouchal do tónů, které zněly, nebyl by zklamaný. Kromě animace a hudby již zbývá poslední důležitá věc, bez které film není filmem – scénář. Červená želva je de Witův celovečerní debut, na kterém pracoval téměř deset let. Je rozhodně mnohoznačný. Pokud jste filmovým kritikem, můžete se ve filmu rochnit a najdete si v něm to své a odejdete spokojení. Pokud jste unavený rodič, který jde s dítětem do kina, místo aby doma doháněl spánek, příběh vás spíš nezaujme. Na druhou stranu zabaví vaši ratolest, protože té by se tento nezvyklý snímek líbit mohl a bude. Proto nebojte se jít na něj s dětmi, nebojte se v něm hledat vše, co skrývá, protože tenhle snímek dokáže uspokojit každou věkovou skupinu. Záleží jedině na tom, zda dokážete tuhle snovou realistickou pohádku přijmout a neptat se „proč?“. Silné 3*. (18.11.2016)

Toto dielo zobrazuje v podstate jednoduchý, možno až banálny príbeh o stroskotancovi, ktorý sa snaží prežiť na opustenom ostrove. Počas celého filmu nepočujeme ani jedno slovo, hoci je zrejmé, že hlavný hrdina nie je nemý. Dokonca ani presne netušíme v akom časovom období, či kde konkrétne sa nachádzame. Na druhú stranu tu však nesledujeme nejaké doslovné objavenie „strateného raja“. Okolitá príroda dokáže byť drsná a krutá. Zároveň však aj podmanivo krásna a upokojujúca. Ako vždy, keď nad ňou človek nemá moc, stáva sa predmetom úžasu i strachu. S tým súvisí aj dôraz kladený na cyklus. Či už hovoríme o striedaní ročných období, dňa a noci, o opakujúcom sa prílive a odlive alebo o vedomom i nevedomom nasledovaní krokov svojich rodičov. Kolobeh prírody je tu dominantný a život hrdinu je len jednou z jeho súčastí.Všetko je skrátka lyrické a pomalé. To však v tomto prípade neznamená nudu. Je to skôr ako posedenie v lese po poriadne hektickom a dlhom dni. (11.06.2019)

Tento nenápadný snímek od Dudoka de Wita mi vehnal slzy do očí. Celý příběh pojednává o koloběhu života doprovázený metaforami a symbolikou. Můžeme zde vidět opravdový vztah mezi mužem a ženou bez jakýchkoliv přetvářek a lží. Stačí pouze výraz tváře a pohyb těla. Animace je nádherná, hudba tam padne jak ulitá a vyprávění nikam nespěchá. Jediné na co se divák musí připravit je více otázek něž-li odpovědí. (19.06.2017)

Presne také aké som potreboval aby to bolo. Meditatívne, pomalé a vo svojej jednoduchosti veľmi krásne. Nadprirodzený motív využitý veľmi citlivo a príbeh jedného stroskotanca so všetkými malými drámami aké sa len na opustenom ostrove môžu stať, využíva Dudok de Wit k potvrdeniu umeleckého zámeru. Červená korytnačka sa tak pre mňa stáva po dlhom čase animákom aký nie len pohladil na duši ale aj potešil srdce. Nižšie hodnotenie dať nemôžem. Pre mňa animák roka. Hudba nádherná. (27.11.2016)

Podmanivá magicko-realistickou robinzonádou s ekologickým podtextem. Semknutý, stylisticky čistý snímek, zaplněný symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa. Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především obrazů, které jsou zároveň konkrétní i symbolické a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. 80% (09.12.2016)