Svatá Klára

Fantasmagoricka, az apokalypticky ujeta kravina pro otrle. Snad krome samotne Klary je film plny nesympatickych postav, jejichz osudy me velmi brzy prestaly zajimat. Natoceno je to stejne neprirozene, jako je cely dej filmu. Pobavil snad jen reditel skoly s historkou o Edith Piaf a hudba je taky dobra. Verim, ze videt film v 90. letech, zaujal by me vice. (16.03.2014)

Překvapující adaptace Kohoutovy satiry Nápady svaté Kláry, uvedená v karlovarské soutěži, odkud si režisérské duo Ori Sivan – Ari Folman, dnes proslulý tvůrce experimentující s animátorskými postupy, odneslo Zvláštní cenu poroty. Oproti dřívějšímu exilovému zpracování Vojtěcha Jasného, zachovávajícímu alegorický tón a české reálie, se debutující dvojice pustila do nesvázané, až extravagantně stylizované verze, jež rozehrává původní fantaskní, věšteckou zápletku po svém. Nadpřirozená schopnost spolužačky Kláry tu je bizarně okolím probírána v souvislostech s ruským (krymským) původem její rodiny, záhadnou (snad tarkovského) Zónou, a dívka od své obdobně zkušené matky získává radu, ať počká, než při prvním zamilování magická předvídavost pomine. Svěží a svérázný tón, nesoucí se v atmosféře rockové muziky 90. let, protíná vyprávění vděčně zabarveným filtrem zaměřujícím se výrazně na teenagerovský svět, mladistvé vzpoury (proti škole, proti systému, za revolucí), rozpaky a emoce a první doteky lásky. (12.01.2014)

Velice pěkný a citlivý film, který se by se s trochou nadsázky dal označit za netradiční romantickou komedii. První dvě třetiny jsou plné absurdních situací, které těží především z napětí mezi zavedeným systémem a nonkoformismem, přičemž představitelé onoho "systému" jsou sami osobami nanejvýš originálními a bizarními. V poslední třetině ustupuje zábava spíše romanci a končí snovým závěrem, který umožní divákovi prožívat zvláštní atmosféru filmu ještě dlouho po jeho skončení. (31.07.2008)

Odvážná, přitom ale funkční forma. Úspěšně balancovali na hraně, malý úkrok stranou a sklouzlo by to do trapnosti, což se nestalo. Vyjma nadlimitní dávky citu pro nadsázku jsem tady ale žádná další výrazná pozitiva neobjevil. Bylo to nevšední, ale nijak zásadní a snad z důvodu odlišné mentality místy obtížně srozumitelné. (03.12.2016)

Co opravdu nesnáším, jsou adaptace výborných literárních děl, které se snaží být originální, ale ve výsledku působí neskonale hloupě. Zařekl jsem se, že hodnocení odpad se vyvaruji, ale už jsem tohle předsevzetí třikrát porušil a jestliže jsem tak ohodnotil prznění Kunderova díla, můj obdiv a úcta ke Kohoutově zábavné a poučné knize mi velí zachovat se stejně. Byl to první izraelský film, který jsem kdy viděl a myslím, že i nadobro poslední. Jestli takkhle Izraelci nákladají s literárními skvosty, ruce pryč od jejich filmů. (13.07.2009)