Mžitky

Film frustrující dvojím způsobem. Jednak záměrně tou vtahující bezútěšností a nemožností se postavit režimu, jednak ale nezáměrně schematičností a odhadnutelností, s jakou to dělá, nebo možná i musí dělat. Každý záběr, každý motiv, vše je tak dokonale na svém místě, že se skoro Wajdovi člověk diví, že měl něco tak samozřejmého potřebu točit. Zvlášť když totéž stejně dobře už řeklo tolik jiných filmů. Jde ale určitě o pozitivní posun oproti Walesovi a rozhodl jsem se hodnocení zaokrouhlit nahoru. Možná i pro to, že Polákům závidím samozřejmost, s jakou dokážou to, na co se v Česku s vypětím všech sil zmůžeme jednou za X let. 3 a 1/2 (20.05.2017)

Andrzej bol velikán, o tom žádná. Ale nie som si istý, či sa kriticko- historické filmy za posledné dajme tomu 4 roky, už stredoeurópskym divákom neprejedli. Mne teda určite áno. Radšej by som nejaký ľahší žáner, ktorý by kľudne nemusel byť ani s posolstvom. Viem, že mnohých naštvem, ale 28 rokov od pádu komunizmu sa mi zdá, že sa už o ňom povedalo všetko potrebné a je na čase sfilmovať súčasnosť, nie minulosť. Ale pozor, to nehovorím o dokumentoch - tie treba točiť, ale o hraných filmoch! To isté podľa mňa platí aj o filmoch o 2. svetovej. (17.11.2017)

Andrzej Wajda nepatřil do starého železa ani v devadesáti. Smekám! Zápas o uměleckou integritu s tupou masou papouškující stranické doktríny se určitě nedal vyhrát, ale někteří umělci ho prostě nedokázali vzdát. Jednoho takového výborně ztvárnil Bogusłav Linda, a ani to není tak plakátově jednoznačný hrdina, jak jsem se obával. Druhou nejdůležitější roli podobně bravurně zvládla Bronislawa Zamachowská, a mně přišlo, že perspektiva tohoto světa z pohledu dcery je ještě větší síla, než osud samotného malíře. (22.02.2024)

Vlastně jsem do Mžitek ještě neviděl polský film, který by zobrazoval, jak komanči zdevastovali lidskou osobnost za jejich neslavné éry. Možná maximálně Poslední rodinu. V Česku takových témat bylo zfilmováno již požehnaně. Všechno ale mělo stejný průběh a důsledek. No a zde to není jiné. Já jsem nicméně rád, že tyto filmy vznikají i mimo naši zem. Je třeba si neustále připomínat, jaká tu byla doba a co je komunismus za peklo. Wladyslaw Strzeminski, coby hlavní role tohoto vcelku výpravného historického filmu podle skutečné události, by jistě dal za pravdu. Hrůzné, historicky velice pěkné, ale některými lidskými charaktery dost kruté. (16.10.2023)

"Tiež som veril, že jediným účelom umenia je slúžiť spoločenskému pokroku. Ale to bolo v roku 1919“, hovorí hlavná postava v čase, keď slobodne tvoriť umenie bolo nemysliteľné, pretože základným meradlom umeleckého výkonu bolo čím krajšie nakresliť fúziky gruzínskemu gaunerovi s poďobaným ksichtom. Napriek tomu, že ide o podchytenie života jedného umelca z hľadiska chorej doby, ale svojím spôsobom je vlastne každá doba chorá, je zaujímavé, že film má najnižšie hodnotenia priamo u Poliakov, ktorí protestujú, že ide len zjednodušený príbeh o talentovanom umelcovi, o dobrom deduškovi bez nohy a ruky, ktorého mal každý rád a ktorého úrady za jeho statočné názory nepriamo odpravili zo sveta. A vraj to celkom tak s jeho úžasnou povahou nebolo, vraj bol brutálny voči svojej vlastnej rodine. Ťažko hodnotiť, ale bez vetra sa ani chlp v nose nepohne. Posledný Wajdov film však chce byť filmom o totalite a nie biografiou Strzemińského, takže z toho hľadiska spokojnosť, ale žiadna Oscarovka to nie je, hoci poľskí akademici dúfali v opak. (17.12.2023)