Fitzcarraldo

Optimističtější verze Aguirra ponechávající si obrazové klady - nadmíru ikonickej parník a jeho přesouvání přes horu, obdivuhodné záběry detailní (mouchy na lucerně) i komplexní (obkruh z "rozhledny"), mračna indiánů... Však další "kvality" Aguirra postrádá. Herzog se tímto filmem přiblížil tradičnímu vyprávění a režii, (nicméně) ve své honbě za cílem není Fitzcarraldo tak posedlý jako Aguirre, natožpak tak démonický, a některé pasáže jsou poněkud zdlouhavé, čili bych si představil, že široce divácky atraktivní film není. Nebo ne na 84% ale tak 75%. (08.01.2013)

Klaus Kinski a Werner Herzog jsou magoři. Převedli lidské šílenství v podobě Fitzcarralda a zahrnuli jej do stejnojmenného filmu. A popravdě nevím, jestli je větší magor Kinski, který celý film vypadá, jak kdyby zrovna strčil prst do elektriky a nebo Herzog, který po štábu v Peru chtěl, aby přes hory přesunuli celou loď a ještě s ní předvedli závěrečnou scénu, na kterou, jak jsem živ, nezapomenu. Film, u kterého nemáte problém uvědomit si, že během natáčení se klidně mohl někdo zabít (což se opravdu stalo), stejně tak, jako nebylo člověka ze štábu, který by se zároveň nestal kaskadérem. (08.09.2017)

Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé. (07.03.2011)

Příběh o divech, které dokáže jen člověk. Umanutý Klaus Kinsky chce postavit operu v jihoamerickém pralesním prdelákově. Na takto šílený nápad samozřejmě nesežene investora. Rozhodne se tedy vydělat prachy ještě šílenějším způsobem. Putování po Amazonce mi svojí atmosférou připomnělo Coppolovu Apokalypsu. Všude jen džungle a posádka vedená fanatickým Kinskym, v obležení desítek naprosto nevypočitatelných indiánů, se chystá vykonat nadlidský úkol. Strašně se mi líbila postava Fitzcarralda, kterej měl vše dosti v píči a při triumfálním příjezdu s operními pěvci to byl fakt boss. Claudia Cardinale byla taktéž parádní. Líbilo se mi, jak se ze všeho dokázala radovat a furt ho podporovala. Oceňuji taktéž autentickou špinavost. Člověk má prostě pocit, že s nima je v tý džungli taky. (24.12.2015)

Bezchybný Klaus Kinski v poněkud syrovém Herzogově opusu plném peřejí a žďáření. Ačkoliv základní motiv - člověk posedlý postavením opery v džungli - byl trestuhodně nevyužit, jistá síla a autentičnost hrají jako vždy v Herzogův prospěch. PS: Je skoro nezbytnost co nejdřív po zhlédnutí kouknout na Břímě snů, (08.11.2011)