Reklama

Reklama

Vidiny

Trailer

Obsahy(1)

Psychologické drama s hororovým nádechem, Vidiny (1972), natočil osobitý americký režisér, producent a scénárista Robert Altman, který se do povědomí našich diváků zapsal kupříkladu celovečerními filmy M*A*S*H (1970), Svatba (1978) či Hráč (1992). Hrdinkou vizuálně a hudebně působivého snímku je spisovatelka Cathryn, která se snaží utéci svým nebezpečným halucinacím. Nedokáže rozpoznat, co je chorobnou vidinou a co je skutečností. Místo manžela vídává jiné muže, jindy spatřuje svou dvojnici. Vydává se proto na venkovskou chatu, aby zde pokračovala v psaní nové dětské knihy (knižní úryvky ve filmu pocházejí ze skutečného fantasy románu vydaného roku 1973, In Search of Unicorns, jenž napsala představitelka hlavní role, Susannah Yorková). Ale ani zde, uprostřed nádherné a tajuplné irské přírody, vidiny nepřestávají Cathryn pronásledovat. Do jejího života nečekaně vstupují noví přátelé, jež ale začínají za podivných okolností mizet stejně rychle, jako se objevili… Robert Altman se v tomto komorním příběhu, ve kterém se postupně zjevuje pouze šest aktérů (a jeden pes), realizoval i jako scénárista. Ponuré drama vyniká, jak je u Altmana zvykem, především neposednou kamerou, vedenou mistrem šerosvitu, Vilmosem Zsigmondem (McCabe a paní Millerová, 1971; Blízká setkání třetího druhu, 1977; Lovec jelenů, 1978; Nebeská brána, 1980), jehož kamera důsledně nahrává myšlenkovému labyrintu čelní představitelky. A jak je u Altmana také zvykem, práce se zvukem za obrazovou složkou nijak nezaostává. Romantizující symfonie Johna Williamse, dvorního skladatele Stevena Spielberga, jsou znepokojivě porovnávány s ruchovou kakofonií Stomu Yamash’ta, jehož bouření perkusí posiluje neklidnou atmosféru a dokresluje vyšinutost disharmonického světa, nedílně prorostlého se světem dospělého dítěte. Susannah Yorková obdržela za svůj herecký výkon roku 1972 prestižní cenu na filmovém festivalu v Cannes. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (45)

misterz 

všechny recenze uživatele

Robert Altman mi nikdy nejak zvlášť nesedel, hoci jeho režisérske kvality uznávam a rešpektujem. No náplň jeho filmov mi obyčajne nesadne, alebo ma nezaujme. V tomto prípade to platí tiež. Máme tu len akúsi podivnú hru o tom, čo je ilúzia a čo realita, ktorá sa postupom času stupňuje až je z toho hotový mišung (pre hlavnú hrdinku, divák je v obraze). Na druhú stranu sa mi ale páčila kompozícia mizanscény a celkovo, kamera bola výborná. Spolu s hudbou to aspoň vytvorilo príjemne mrazivú atmosféru s jemným nádychom tajomna. Lepší priemer. 65/100 ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

J*A*S*M *** píše, že mu tahle hororová psychodramata lezou na nervy. Aby také ne! Čeho je moc, toho je příliš! Ale čeho? Rozpolcených osobností do fantastických představ, sexuálních představ, vražedných představ. A přitom všichni hledají jednorožce (In Search of Unicorns) - pozor, jedná se o množné číslo. Na jednu Cathryn je toho opravdu moc: živí a mrtví milenci (včetně manžela), svět dětské fantazie (jedině v něm se cítí dobře) a především (a vskutku jedině) ona sama. Pozn. 1: Robert Altman prohlásil, že jeho inspirací k scénaři tohoto filmu byla Persona (1966) Ingmara Bergmana. Pozn. 2: Oceněná hudba Johna Williamse byls příliš v souladu s filmovým dějem. Přestože dobře využil zvukové efekty Stomu Yamashty, nepřišla mi vhodná. ()

Reklama

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Promiň, Roberte, tentokrát tě nepotěším. Vidiny zestárly - to, co se mohlo kdysi zdát jako rafinované a působivé, už dávno překonal čas. S podobnými prvky pracuje úspěšně řada moderních thrillerů a hororů, ale i psychologických dramat, a vedle nich tvůj snímek vypadá jako afektovaný film se stejně afektovanou hrdinkou, doprovázený hysterizující hudbou. Dnešní divák rychle odhalí, koho má před sebou, z čeho vychází její tajemství a emoce. I se superlativy na adresu výkonu Susannah York bych byl hodně opatrný. Tohle je po právu zapomenutý díl filmové historie, vhodný nanejvýš do filmového klubu. Celkový dojem: 45 %. ()

Silas 

všechny recenze uživatele

Images mohou být klidně reakcí na Bergmanovy ženské filmy (mj. Persona), a s trochou jízlivosti můžeme říct i předobraz posledních snímků Lynchových. Altman na malém prostoru rozkrývá zákoutí mysli "ženy v nesnázích", dost možná lapenou duševní chorobou... Na svět je nazíráno ze silně subjektivního pohledu Cathryn, z čehož těží především režisér jako neustálý překvapovač a pomalý odkrývač "pravd". Co se zdá chvíli jako skutečné, se záhy změní ve vidinu či sen a naopak. Do hry vstupují další 4 postavy, avšak snad jen o jedné z nich můžeme s určitostí tvrdit, že je výplodem hrdinčiny fantazie... Prostor domu na samotě nabízí množství velmi pěkných lákadel pro kameru, zároveň budování stísněné atmosféry (dramatické zoomy) za doprovodu báječné Williamsovy hudby a občasného voiceoveru. Prostě velmi dobrý mind-blowing, který bych zrovna od Altmana vůbec nečekal. ()

Rob Roy 

všechny recenze uživatele

Další důkaz toho, že "dědek Altman" byl právoplatný zástupcem Nového Hollywoodu a i přes to, že byl skoro o generaci starší, než celý ten velebený režisérský výkvět tehdejší doby, tak dokázal točit stejně nekompromisně liberálně a "hipísácky" jako ostatní a táhl s nimi za ten pomyslný sedmdesátkový provaz. Produktivnější než všichni ostatní draci z nové režisérské genarce, co rok, to film. Smutné je, že právě jeho filmy z této doby patří mezi ty nejazpomenutější díla a díky svým pozdním kouskům má na CSFD spíš status suchara. Velký omyl. Stejné překvápko je, že John Williams se kdysi vzmohl k něčemu tak nemelodickému a experimentálnímu. ()

Galerie (34)

Zajímavosti (8)

  • Avantgardní hudba Johna Williamse využívá mnoha netradičních kombinací nástrojů, s nimiž docílil zcela osobitého zvuku nahrávky. Nejnápadnější je začlenění "hry" na sonické skulptury francouzských experimentálních sochařů Francoise a Bernarda Baschetových. Ty jsou zhotoveny z hliníku a oceli a při tření nebo po úderu vyluzují zvláštní nadpozemské zvuky. Pro jejich "rozeznění" přizval Williams japonského perkusionistu Stomu Yamashtu, který s nimi měl značné zkušenosti. Yamashtu se kromě tohoto nezvyklého úkolu ujal i nahrávání sól na perkusní nástroje japonského divadla kabuki, vlastních vokálů či řady dalších děsivých a disonantních zvukových vstupů, ruchů a smíšenin. (Lavran)

Reklama

Reklama